Evropa v posledních 50 letech vymírá. Život je bezpochyby jednodušší než pro naše praprarodiče, ale z nějakého důvodu lidé nemají motivaci mít děti. Dříve měla průměrná žena pět dětí, ale dnes jsme se dostali k pouhým 1,5.
Od 19. století nastaly da zásadní propady z “přirozené hladiny“. První v ČR nastal někdy před první světovou válkou a druhý po pádu komunismu. Na západě v druhé polovině 19. století a v 60. letech:
Nikde jsem ale neviděl vysvětlení proč se tomu tak stalo? Dobrá zpráva je, že dědičnost (ať už kopírováním rodičů nebo genetikou) porodnosti skrz generace je víceméně nula1, ale závisí signifikantně na lokaci a době2. Je tedy očividné, že musíme hledat odpověď ve společenských změnách. Špatná zpráva je, že nezávisle na tom, kolik literatury se k tomuto tématu vyprodukovalo, se pohybujeme v teoretické rovině. Nic řečeno není absolutní a výsledky budou muset být ověřeny experimentováním z pozice státní moci.
Současná sociální řešení
Můžeme si ale být jisti, že současné státní pokusy snažící se odvrátit budoucí krizi důchodového systému moc nefungují. Tím myslím rozšiřování státu, aby lidé dostávali “odměnu” za více dětí. Když se například podíváme na nedávnou pro-rodinou politiku polské strany PiS (od roku 2015)3, tak krátkodobě lehce navýšila porodnost, ale pak zase spadla na původní úroveň:
Jinak řečeno: z hlediska navýšení porodnosti to byly peníze hozené do větru. Se současnými čísly potřebujeme něco, co zlepší situaci alespoň o >20 %. Polsko však stále utrácí relativně malou část své měřitelné ekonomiky na sociální stát (21,1 %). Nejvíce utrácející Francie s 31,2 % se pohybuje blíže hranice vymírání (2,1 dětí na ženu). Počet narozených je ale silně ovlivněn početnou ne-evropskou imigrantskou populací. Ta měla roku 2019 porodnost okolo 2,7 d/ž a ženy narozené ve Francii 1,8 d/ž4. V roce 2022 měly už dokonce 2,95 dětí na ženu a ženy narozené ve Francie pouze 1,6 - což je stejně jako Česko, Bulharsko nebo Rumunsko5. Bohužel nemáme žádná data dělící ženy narozené ve Francii na etnické Francouzsky a druhé generace imigrantů, ale můžeme si být jisti, že druhá jmenovaná skupina nafukuje čísla výše. Relevantní demografické srovnání Polska a Francie ani nemusí prokazovat, že bílé ženy pozitivně reagují na sociální politiku! Skandinávie má též rozsáhlou státní podporu rodičů, ale výsledky jsou jen o trochu lepší než v Polsku (u Islandu hádám, že hraje roli jeho izolovanost):
Když se podíváme na samotný výzkum vlivu sociálních dávek na porodnost, tak:
Kdybychom dali rodinám na různých formách sociálních dávek tolik peněz, kolik průměrná rodina za měsíc vydělá (= zdvojnásobili jejich příjmy), tak by porodnost vzrostla o 23 %6. Tedy když máme v ČR 2,2 milionů domácnosti s nějakým dítětem7, tak bychom museli navýšit výdaje státu o >60 %, abychom přestali vymírat.
Dle studií bohatších zemích západní Evropy navýšení rozpočtu pro-rodinné politiky o 260 % v 2. polovině 20. století navýšilo porodnost o 0,14 dětí / žena. Celkové rozšiřování sociálního státu nemělo signifikantní vliv8. Což alespoň ukazuje, že pro-rodinná politika musí být selektivní. Toto zjištění bylo replikováno9.
Zvednutí americké porodnosti z 1,78 dětí / žena na 2,1 by stálo 250 až 1000 miliard dolarů. Americká vláda má příjmy 3420 miliard pro srovnání 10. Důvod vyšší elasticity než v Evropě hádám pochopíte z dalších částí článku.
V Norsku a Finsku není žádný vztah s výši příspěvků na dítě a šancí na narození vícero dětí11. Akorát délka rodičovské dovolené má možná vliv - ve Finsku navýší šanci na narození třetího dítěte o 16 %. U druhých nebo prvních dětí žádný vztah není. Samé platí pro první, druhé a třetí děti v Norsku.
Štědré benefity v Maďarsku navýšily porodnost o 0,15 dětí / žena12.
Zdvojnásobení sociálních dávek pro rodiče v Jižní Koreji zvedne porodnost o 4,1 %. Jinak řečeno +0,08 dětí na ženu13.
Rozšíření rodičovské dovolené v Rakousku z 1 roku na 2 navýšilo po 3 letech proporci žen s dalším dítětem po 10 letech o 4,7 %. Později vláda snížila rodičovskou na 18 měsíců, což nemělo žádný vliv14.
Dát chudým finským ženám peníze “jen tak na ruku“ při UBI experimentu nijak nenavýšilo porodnost. Dodávám, že průměrná mzda zkoumané skupiny byla €1,900 a sociální dávka nezdaněných €56015.
Z toho lze udělat jeden závěr - mimo krátkodobé výkyvy je systém silně neefektivní. Samé platí o dostupnosti školek, aby ženy mohly pracovat:
Rostoucí náklady v USA v posledních letech nijak neovlivnily porodnost. Ironicky státy, kde cena školek a hlídání dětí nevzrostla, měly nejnižší porodnost16.
V Norsku a Finsku neexistuje žádný vztah volných míst ve školkách s porodností. Akorát dostupnost školek snižuje šanci na narození prvního dítěte o 18 %17.
V Německu nemá dostupnost školek žádný vliv na založení rodiny18.
Dle srovnání zemí Evropě na přelomu tisíciletí nemá dostupnost školek žádný vliv na počet dětí19.
Ve Švédsku a Německu též není vztah s narozením dítěte, když jsou školky dostupné20.
U Židů v Izraeli užívání služeb školek nebo hlídání dětí nijak nezvyšuje počet dětí21.
Francouzská vyšší aristokracie v 2. polovině 18. století měla jen dvě děti, i přestože se o ně sama moc nestarala - děti trávily od narození většinu času se služkami, zatímco ženy se společně s manžely věnovaly dvornímu životu a problémům22. To ukazuje, že i když časová náročnost dětí bude minimální, tak to nutně nenavýší porodnost.
Korelace ceny školek nebo % dětí, které do školek chodí, u zemí OECD není signifikantní23.
Když se podíváme na to, kolik žena ztratí kariérní bodů narozením dítěte24, tak i přestože žijeme v době, kde je situace nejpříznivější v historii, tak všechny snahy států pomáhající ženám se integrovat do pracovního trhu nijak nepomohly s navýšením porodnosti.
V naší historii máme také zkušenost s stimulováním porodnosti pomocí ekonomické politiky. V 70. letech vytvořila KSČ velmi objemný pro-rodinný program25. Ten obsahoval:
Mateřská na 90 % původní mzdy.
Školky a jesle zdarma.
Nižší věk odchodu do důchodu pro matky.
Často byt zdarma.
Výhodné půjčky.
Školní obědy pro děti zdarma + různé dávky na oblečení a dopravu.
Tento experiment stál stát 1/10 rozpočtu ČSSR (nezapomeňme, že se jednalo o centrálně řízenou ekonomiku). A výsledek byl +0,5 dětí/žena26. To samé se stalo ve Východním Německu27 - zde je odhad +0,3 dětí/žena28. Je i celkem zajímavé, že v době baby boomu se začala propadat účast na katolických bohoslužbách pod 10 %29 - tedy reálně mohly být výsledky lepší, kdyby nezmizel náboženský stimulus - o tom až níže.
Alternativní hypotéza je, že se jednalo jen o generační výkyv, obrácení propagandy na více pro-rodinou rétoriku a redukce práce žen. V 80. letech porodnost zase klesla trochu nad úroveň před baby boomem. To lze vysvětlit i tím, že tato rodinná politika se musela seškrtat30, protože státu “přerostla přes hlavu“ - hrozilo velké zadlužení, školy se přeplňovaly a začínalo chybět zlevněné dětské zboží (z části i kvůli výpadku žen z práce).
Obecně můžeme říci, že za bilion Kč si můžete koupit baby boom, ale jak máme proboha tyto peníze sehnat? A nejen peníze, ale i lidské zdroje (už teď je málo pedagogů). V centrálně plánované ekonomice šlo říci, že třeba beauty industry je k ničemu a přesunout pracovní sílu třeba do školství a výroby dětského oblečení. Aktuálně proveditelná řešení by vždy znamenala navýšení daní. Což ale znamená, že sebereme peníze, abychom mohli přerozdělit peníze. A lze obávat, že komunistický scénář se bude opakovat.
Proto bychom se měli více zaměřit na důvody, proč po dětech není poptávka, a když už je, tak proč se lidé zastaví na dvou, i přestože mají šesticiferné čisté příjmy?
Je penzijní systém chyba?
Libertariáni mají opačný argument - a to, že státní podpora ve stáří odrazuje od dětí. K tomu lze najít nějaké informace:
První penzijní reforma za dob Bismarka nepotvrdila, že získání nároku snížilo porodnost31.
V Číně rozšíření centrální systému penzí mezi vesničany způsobilo pokles porodnosti o 0,12 dětí na ženu32.
V Africe státy jako Mauritius, Seychely, Jižní Afrika a Namibie nabídly populaci celkem “evropské“ penze a výsledek byl redukce počtu dětí o 0,46-0,73 / žena33. Tuto studii beru jako speciálně důležitou, protože vyvrací reverzní kauzalitu, kdy nízká porodnost přinutí stát zavést jiné způsoby starání se o prarodiče, aby neživořili v bídě (všechny tyto státy zavedly penze v době, kdy byla porodnost velmi vysoká)34.
Našel jsem i specificky studii Namibie a ta našla úpadek porodnosti o 1 až 2,2 dítě s rozšířením penzijního systému. Tento propad se ale nedotkl skupin lidí, kteří již před reformou měly zaručené relativně vysoké důchody (většinou běloši)35.
Srovnání zemí v Evropě nenašlo žádnou spojitost zavedení moderního penzijního systému s porodností36.
Mezi lety 1960 a 2010 v Evropě míra utrácení na sociálních transferech mířených na starší populaci (nejen důchody, ale i do zdravotnictví) snížila porodnost37.
V Brazílii zavedení univerzálních penzí způsobilo mezi rolníky propad porodnosti o 1,3 dětí / žena38. Po 20 letech byl rozdíl porodnosti mezi měšťany a vesničany mnohem menší.
Tyto rozdíly nemusí být nutně důsledek různé kvality studií, ale jiné mentality lidí ve zkoumaných oblastech a časovém období. Když se podíváme na Československo, které zavedlo moderní důchodový systém roku 1924, tak v té době porodnost už padala39, takže je pochybné, jestli tato reforma cokoli hrozného způsobila. Je také dobré se podívat na zkoumané termíny. Samotné zavedení důchodů nemá vliv, ale když zkoumáme celkovou míru utrácení na starší populaci, tak získáme signifikantní výsledek. To můžeme interpretovat, že pouze až se o mne stát ve stáří nejen postará, ale i zajistí pohodlí, tak populace začne reagovat snížením počtu svých dětí.
Můžeme namítnout, že spojitost utrácení na starých lidech a nízká porodnost je důsledek společného faktoru, a proto statistika je není někdy schopna odlišit. Když společnost rezignuje na touze po dětech, tak přirozeně bude chtít nějakou náhradu pro pohodlný život ve stáří. Dle mého názoru je toto nejpravděpodobnější hypotéza.
Nezávisle na výsledku stojí za pokus zprivatizovat důchody jako v Chile - spolu s minimálním zaručeným důchodem bych i přidal navýšení důchodu za děti, abychom vyřešili de facto trestání žen za to, že zůstanou s dětmi. Současný systém je zcela neudržitelný a co hůře: povede k parazitování současných bezdětných na našich dětech, kterým daně sežerou zdroje na zakládání vlastní rodiny. A ani nejsou důkazy, že by zavedení státních penzí zlepšilo délku dožití starých lidí, což je proxy jejich dobrého stavu ve stáří40.
Efekt bohatství
Mohl bych se podívat i na soukromé spoření. Dává smysl, že vyšší třída nepotřebuje děti ani sociální systém, aby se v stáří měla dobře, protože má rozsáhlý majetek, který se jí zhodnocuje. Např. výše jmenovaná studie z Brazílie má bohatství jako nezávislý faktor v regresi, který snižuje porodnost41. To samé platí o Peru a Ghaně42. Na celosvětovém měřítku bohatší ekonomika rovná se méně dětí43. Nebo stačí zavzpomínat na naše praprarodiče, kteří i přes horší materiální podmínky měli více dětí než současná generace.
Způsob, jak ověřit kauzalitu s penězi, jsou loterie. Boháči obvykle nesází v loterii. A výherci jsou dost podobní průměrnému člověku. Vliv výhry na počet dětí je ale malý:
Dle studie z USA výhra milionu dolarů člověkem mezi 25 a 44 lety (což je více než celoživotní náklady na vychování několika dětí a dvacetišestinásobek průměrného ročního platu44), nemá znatelný vliv na porodnost45. Jestli jste muž, žena, vzdělaný, chudý nebo oženěný nemění výsledek. Výherce se ale aspoň o 9 % častěji ožení46.
Na Taiwanu si pořídí po výhře 10M NT$ další dítě pouze 5 % výherců (ve věku 20 až 44 let)47. Když výhra je nad 100M NT$, tak už každý třetí48. To je už dobré číslo! Akorát takovouto sumu by si člověk s průměrným platem vydělal prací za 350 let49.
Dle dat ze Švédska mají více dětí pouze mužští výherci loterie mezi 18 a 44 lety. Abychom stejně jako na Taiwanu způsobili, že každý50 třetí si pořídí dítě, tak bychom museli rozdat každému 10M švédských korun51. Na tuto částku by musel průměrný Švéd pracovat 59 let52.
Loterie s půdou Indiánů v USA z roku 1832 nám ukazuje, že výhra v hodnotě pětinásobku ročních příjmů nevzdělaného zaměstnance navýší porodnost o 0,19 dětí53.
Z tohoto lze vyvodit stejný závěr jako u sociálních transferů od státu. Elasticita počtu dětí vůči růstu příjmů je velmi malá a z dlouhodobého hlediska finančně neudržitelná. Ale vidíme, že problém nižší porodnosti u bohatých je způsoben jiným životním stylem. Peníze samy o sobě člověka neodrazují od touhy mít více dětí (ač ho zároveň k nim moc nevábí).
Historické okénko
Když se podíváme do historie, tak zjistíme, že vše vypadalo dost jinak. V novověké Anglii měli nejbohatší lidé skoro 2× více dětí než nejchudší a tento rozdíl nešel vysvětlit rozdílnou dětskou úmrtností54. Zajímavé i je, že vztah porodnosti je skutečně s majetkem, nikoli sociální třídou nebo vzděláním (což by implikovalo kulturní vliv). Bohatý farmář měl obvykle více dětí než chudý šlechtic. Jeden z nejbohatších Britů před 200 lety, Cornelius Vanderbilt, měl rovnou 13 dětí. A když otec v Anglii zemřel brzy, tak dal rozdělit svůj majetek mezi všechny své děti. Jeho žijící manželka nebo další příbuzní nedostalo mnoho. Charitě bylo odkázáno v průměru 0,5 % majetku55. To implikuje, že většina lidí viděla vlastní děti jako něco velmi dobrého k investování.
I jiná studie z Anglie okolo roku 1800 našla dost silný vztah mužských příjmů a porodnosti: +10 % mzdy vedlo k +4,4 % více dětí. Druhý signifikantní vztah byla hustota zalidnění, ale ten byl mnohem menší. Třetí byly rodičovské příspěvky - kdyby neexistovaly, tak by byla anglická porodnost nižší o 0,36 - 0,52 dětí na ženu. Na dětské úmrtnosti nezáleželo56.
To samé, i když v menší míře, vidíme v starém Japonsku57, Německu58 nebo Číně59 - bohatí muži měli hodně dětí. Toto zjištění popírá i teorii, že lidi měli hodně dětí, protože z nich měli peníze. Ač je pravda, že běžně se pracovalo od 11 let60 a do dovršení dospělosti dávaly děti výdělky své rodině, tak stále zůstává otázka: proč bohatí, jejichž děti nepracovaly v továrnách a místo toho se vzdělávaly, jich chtěli tolik, když byly mnohem horší finanční investice?
Je úpadek porodnosti jen úpadek dětské úmrtnosti?
Existuje teorie, že pozdější úpadek porodnosti byla reakce na snižující dětskou úmrtnost => dříve měl boháč kupu dětí, aby měl jistotu, že bude mít aspoň jednoho dědice. Toto ale nemá oporu v realitě, protože před rokem 1800 jen 9 % anglických bohatých rodů vymřelo, ale po roce 1800 21 %61 (v té době neexistovaly adopce)!
Když se podíváme na srovnání všech lidí v Evropě, tak korelace dětské úmrtnosti s porodností v manželství byla r=0,16 roku 1870, r=0,38 roku 1900 a r=0,01 roku 193062. To ukazuje, že lidé moc nereagují na vyšší šanci zanechání potomka snížením porodnosti. Živoucí příklad jsou Amišové. Ti mají dětskou úmrtnost trochu vyšší než zbytek USA63, ale jejich porodnost je abnormálně vysoká. Lze usuzovat, že kdybychom i my žili mentálně zaseknuti v roce 1800, tak by běžná rodina měla >4 děti.
Výchova dětí byla levná?
Co mne i udivuje, je, jak před 200 lety velké anglické rodiny zvlášť nezhoršily podmínky pro děti. Dle metrik jako dětská úmrtnost, školní docházka, vyšší vzdělání, sociální status povolání nebo majetku zvlášť nezáleželo, jestli máte nula nebo sedm sourozenců. Znatelný handicap měli akorát synové z velkých chudších rodin. Ti častěji pracovali, když jim bylo 11 až 20, místo školy. Mnoho z nich si ale bylo schopno vydělat na své vzdělání, protože cena školného (v té době nic jako veřejné vzdělávání nebylo) byla překvapivě nízká. I pro někoho rozumně bohatého nebylo problém poslat svých devět dětí na Oxford64.
To samé platí o výše jmenované loterii roku 1832. Není žádný důkaz, že by děti výherců častěji chodily do školy, byly gramotné, byly v dospělosti bohatší nebo měly prestižnější povolání65. Ač nepopírám, že v té době byli mnozí lidé v nouzi, pro většinu populace majetek nebyl překážka v dobrém životu.
To samozřejmě souvisí s tím, že pro většinu povolání v historii člověk nepotřeboval moc vzdělání. Když už bylo nutné se dlouze učit, jak práci správně vykonat, tak existoval ~polo-pracovní/polo-vzdělávací systém, kdy se začátkem puberty byl teenager dán k mistrovi, který ho zaučoval (a profitoval z jeho málo placené práce). Poté byl člověk (často cechem) certifikován vykonávat povolání na svůj vlastní účet - a dá se říci, že se už integroval do ekonomického procesu66.
Jiné knihy se zase udivují nad tím, že ženy měly nějakou vlastní (na muži nezávislou) práci nebo podnikání jen v 1/3 případů a to i když byly vdovy. Svobodné matky pracovaly v 55 % případů67. Samozřejmě ženy dělaly nějakou krátkodobější práci, ale ta nemohla rodinné rozpočty tak nafouknout jako dnešní dvojpříjmový model. Co způsobilo tento rozdíl?
Dost podceňujeme, kolik peněz stát nebo církev rozdala chudým. Být vdova znamenalo vyšší sociální dávky, protože být svobodná matka bylo v té době známka vlastního selhání.
Také se lidé více starali o své příbuzné v nesnázi, protože společnost byla dost kolektivistická (speciálně když překročíte východní hranici Moravy).
Dle Seebhoma Rowntreeho bylo v Británii zvykem, že pracující potomci žijící s rodiči jim platili za pobyt podobně jako kdyby si pronajímali pokoj u cizích68. Není pochyb, že tento pasivní příjem se hodil do rozpočtu na další dítě.
Něco začátkem 19. století se však stalo. Porodnost nejbohatší desetiny se propadla a vyrovnala s chudými69 - v mnohých zemích se stala dokonce nižší než u chudiny. Tento stav trvá dodnes.
Je feminismus problém?
Častý obžalovaný je feminismus.
Někteří ho obhajují, že když otcové pomůžou v domácnosti, tak se uvolní další časové zdroje a dvojí příjmy rodiny nebudou brzdou porodnosti. Země s velmi nízkou porodností (<1,4 dětí / žena) jsou právě ty, kde ženy pracují na plný úvazek, ale zároveň je zde apel na tradiční role70. Pochybuji, že tento vztah ještě existuje, protože v posledních letech se porodnost dříve prominentních zemích jako Skandinávie či Belgie propadla a teď vidíme na vrcholu např. Moldávii71, což poškodí korelace ze studie. Tento vztah rovnosti a porodnosti ve tvaru J křivky byl odmítnut i hlubším výzkumem72.
Zajímavý příklad je i Jižní Korea. V posledních 20 letech dost vzrostla podpora rovné dělby práce v domácnosti, ale tato menší revoluce neměla žádný vliv na pád porodnosti:
U sekulárních Židů v Izraeli je rovnější dělba práce spojena vyšší porodností73.
To lze interpretovat tak, že když žijete ve společnosti, kde je zároveň velká touha po mnoha dětech a zároveň ženy pracují, tak rovnější dělba práce bude mít nějaký vliv na počet členů domácnosti. Ale když žijete v zemi, kde není touha po dětech, tak vliv bude víceméně nula. Je však fakt, že příklady “feministických“ národů, kde má běžná rodina >2,1 dětí na ženu, jaksi chybí. I když v poslední době vlastníme sporák, elektřinu, tekoucí vodu nebo ledničku, tak tyto vymoženosti nejspíše nedokážou ušetřit rodině tolik času74, aby bez zanedbání vychovávala >3 děti.
Proč byl na západě v polovině 20. století návrat k vyšší porodnosti?
Kauzalitu porodnosti s tradičními rolemi můžeme vidět na baby boomu v 40. letech - což je docela podivná doba, kdy mít kupu dětí. Skrz první polovinu 20. století rostl průmyslový sektor, kde měli přirozenou výhodu hlavně muži. Státní pokusy vyřešit hospodářskou krizi zafungovaly. Upadla mužská nezaměstnanost a jejich reálné příjmy rostly. Fanoušci levice obdivující projekty jako New Deal Vám ale obvykle neřeknou, že zaměstnanost mužů přišla na úkor práce žen s partnerem. Těm bylo v určitých regionech i zakázáno pracovat, jestli je netížila chudoba75. Stát i primárně vytvářel práci pro mladší muže - pro příklad: ženy se moc nehodily pro stavbu bunkrů v českém pohraničí. Ale i před hospodářskou krizí se nerovnost mužů a žen na trhu práce zhoršila mimo krátkodobé zlepšení v krizi. Například před baby boomem měl běžný muž 2× častěji univerzitní titul než běžná žena:
Lze soudit, že růst porodnosti v této době byl způsoben velkým rozdílem mezi socioekonomických statusem muže a ženy76. Zaměstnanost mladých žen (ne starých) vrátila na viktoriánskou úroveň77, protože když žena chtěla sociální status a peníze, tak bylo jednodušší se vdát než se snažit o kariéru v prostředí, které ani nebylo přátelské. Proto i zároveň v této době vidíme rekordně brzká manželství v posledních 500 letech78.
Dokonce regiony, kde umíralo více % mužů ve válkách => což usnadnilo přesun žen do klasického pracovního trhu měly menší baby boom než země jako Nový Zéland, kterých se válka moc nedotkla79. Teoreticky kdyby ženská práce zůstala na úrovni roku 1925 a nenastala Velká hospodářská krize, která pomohla integrovat ženy do ekonomiky, tak by baby boom nejspíše vystřelil nad 4 děti v běžné rodině80 (to se stalo akorát v silně katolickém Irsku81). Další podklady můžeme nalézt z 2. polovině 19. století v Evropě. Stavba železnic, zrychlení transportu a následný růst kapitálu navýšil porodnost pouze v regionech, kde byla podprůměrná zaměstnanost žen82.
Další příklady
O vlivu gender gapu víme i z jiných zemí:
V USA je mezi jednovaječnými dvojčaty jasně vidět vztah menšího počtu dětí a pozdějšího věku narození prvního dítěte s každým dalším rokem ženy stráveným vzděláváním. Tento vliv je nezávislý na vzdělání muže a je z velké části důsledek odkládání manželství83 (a jak je známo, tak po 35 letech ženská plodnost dost upadá). Toto je důležitý poznatek, protože vzdělání manželů silně koreluje, a tímto vylučujeme možnost, že jsou to vzdělaní muži, kteří nechtějí mít hodně dětí, a následkem vzdělané ženy mají také méně dětí.
V Ghaně a Peru vyšší vzdělání žen sníží porodnost, ale u mužů ji navýší menší mírou nebo vůbec84.
Zavedení otcovské dovolené ve Španělsku (kterou nemohla čerpat matka) navýšilo zaměstnanost žen a jejich příjmy, ale snížilo šanci na narození dítěte v dalších dvou letech o 7-15 %85.
V 13 zemích EU nezáleží, jakým způsobem žena pracuje nebo jestli vůbec je oficiálně ekonomicky aktivní. Ale platí, že když před narozením dětí žena vydělává více peněz, tak má později méně dětí. U mužů to je naopak. Více příjmů znamená více dětí. Mít manžela podnikatele také navyšuje porodnost (to může být způsobeno nepřímo též příjmy, podnikatel má možnost je nepřiznat). Stále ale platí, že efekt mužových příjmů na velikost rodiny je menší než u ženy86.
Tato studie našla i nové zjištění: ženy pracující na zkrácený úvazek ve veřejné sféře, mají více dětí než matky v domácnosti87.To samé platí o státu Izrael - ten má též docela velký státní sektor, kde jsou zaměstnány většinou ženy88.
A příklad za vše jsou komunistické země. Tam byli všichni ve veřejném sektoru a ženy měly docela štědré úlevy z pracovní doby, když měly děti89.
V Německu jsou ženy pouze se základním vzděláním signifikantně méně často bezdětné90.
Srovnání let strávených ve škole v USA, Francii, Německu a Španělsku toto potvrzuje. Mít <12 let školní docházky znatelně navýší porodnost, ale na tom, jestli máte 13 nebo 17 zrovna nezáleží91.
Dle srovnání zemí Evropy okolo roku 2000 mají ženy v domácnosti o 30 % více dětí než ty s plným úvazkem a o 15 % více než ty s částečným úvazkem. S výjimkou Řecka. Vzdělání žen negativně predikuje počet dětí92. Oproti bodu č. 2 bohužel nic neříkají o příjmech nebo stavu otce dětí, což může být příčina rozdílů.
To samé se zjistilo v dalším evropském srovnání. Délka vzdělání žen nebo jeho stupeň negativně ovlivňovalo porodnost93. Typ pracovního úvazku nikoli.
Ve Francii znovu našli, že vyšší příjmy žen snižují porodnost a vyšší příjmy mužů ji menší mírou porodnost. Mít jen základní vzdělání tradičně navyšuje porodnost94.
V Británii vyšší příjmy žen snižují porodnost a vyšší příjmy mužů ji navyšují. Vliv ženských příjmů je stejně jako ve Francii 1,8x vyšší než u mužů.
V rozvojových zemích je vztah ženského vzdělání a počtem dětí nejspíše kauzální95.
Studie výše ale nebere v potaz sociální bariéry. Například v zemích arabského zálivu sice ženy mají vzdělání rovné Evropě, ale pak se vdají a nepracují96.
Samé platí pro katolické ženy v Británii nebo Francii. Negativní vztah porodnosti se vzděláním existuje pouze pro ženy nechodící do kostela97.
V Ománu úroveň vzdělání ženy sníží počet dětí98.
V Nigérii vzdělání ženy sníží počet dětí, ale mít nějaký vlastní příjem (i v rodinném podniku) porodnost lehce navýší99.
V Africe být Muslim znamená mít více dětí. Tyto rozdíly jsou ale z většiny jen důsledek rigidnějších gender roles - tedy ženy jsou méně vzdělané, méně častěji pracují mimo domov a vdají se brzy100.
V Súdánu mají ženy se středním nebo vyšším vzdělání méně dětí101.
V Indii je vzdělání žen silně negativně asociováno s počtem dětí, ale práce žen nemá moc vliv102.
V Kataru mají nepracující ženy o 0,9 dětí více103. Muži s vysokou školou mají skoro dvakrát více dětí než nevzdělaní muži104. U žen žádný vztah se vzděláním není. 84 % občanů pracuje ve veřejném sektoru105.
V Kuwaitu mají nepracující ženy o 0,8 dětí více. Jak u mužů tak žen má vzdělání jen lehce negativní vztah s velikostí rodiny106. Průměrný plat pracující ženy je 66,2 % průměrného pracujícího muže. 87 % občanů pracuje ve veřejném sektoru107 a vypadá to, že stát si udržuje vysokou porodnost lehce nad 3 dětmi na ženu108.
Ve Skandinávii vzdělání mužů snižuje šanci na bezdětnost109. Samé platí pro ostatní země EU s výjimkou Rakouska110.
Ve Finsku finanční incentivy k práci otců navyšují porodnost a u matek snižují porodnost111.
Po pádu Francova režimu112, Salazarova Portugalska113 nebo konci starého japonského císařství114, kdy ženy získaly ekonomickou rovnost s muži (a obecně opadl vliv tradicionalismu) velmi rychle upadla porodnost.
Podobně když Stalin nahnal ženy do práce při první pětiletce, tak porodnost rychle upadla115. Předchozí liberalizace společnosti za Lenina neměla moc dlouhodobý vliv.
Jak sovětská porodnost padala, tak se v 80. letech vůdci rozhodli něco dělat a zvedli porodnost o ~0,4 dětí na ženu116. To znamenalo třeba velké rozšíření povolání, které ženy nesmí dělat, na 460. Jednalo se třeba o zákaz noční práce, což je pochopitelné, ale některé regulace jako zákaz být kapitánem lodi jsou už trochu podivné117. Ženy měly i dříve nižší socio-ekonomický status než muži, ale komunismus víceméně zablokoval jakékoli zlepšení a gender pay gap byl před pádem režimu vyšší než v kapitalistických zemích118. To i souviselo s tím, že komunisté nebrali práci ve službách jako hodnou velkého ohodnocení a spíše odměňovali “těžkou práci“, kterou obvykle dělali muži - například můj děda měl jako mechanik v dolech velký plat a k tomu dostal zdarma byt, zatímco babička pracující na obecním úřadě byla chudší.
Je taky spekulováno, že důvod, proč se uchytilo zemědělství, je vyšší porodnost (o 1-2 děti) ve více genderově segradované společnosti, kde se muži starali o pole a ženy o domácnost119. To by vysvětlovalo, proč se tento způsob obživy uchytil, i přestože zemědělci byli více nezdraví a zakrslí => méně schopní boje než kmeny, které většinu kalorií získavali lovem a sběrem.
Pokud jde o jiné aspekty patriarchátu jako omezení volného pohybu žen, tak to nemá signifikantní vliv - aspoň dle ománského vzorku populace120. Vzdělávání žen také nevadí samo o sobě, ale když má žena střední nebo vysokou školu, tak nepřekvapivě bude chtít využít tuto příležitost k vybudování vlastní kariéry. Mechanismus vysoké porodnosti závisí na principu, že když žena získá více vlastní kariérou než společným jměním s manželem, tak se vytrácí potřeba založit trvalý svazek a vychovat v něm děti.
Proto mají nejspíše chudé ženy vysokou porodnost oproti těm bohatým. Jejich příjmy nejsou tak vysoké a rodičovská se sociálními dávkami je pro ně dostatečná náhrada. Z dlouhodobého hlediska se nejspíše právě v této společenské vrstvě hromadí pozitivní důsledky navyšování podpory rodičům.
Je ale zajímavé, jak ženská práce ve veřejném sektoru zlepšuje situaci oproti soukromému sektoru. Toto může souviset s menší kompetetivností => méně stresu a možnost si “odskočit z práce“. Lze i protiargumentovat, že se jedná jen o pozitivní selekci. Ženy, které nemají zájem o kariéru, si vybírají přednostně tyto pracovní pozice. I tak není důvod, proč jim tuto možnost nedat jako stát.
Ale efekt není nějak zvlášť velký, aby navýšil porodnost nad 2 děti / žena.
Alternativní hypotéza je, že práce žen je symptom problému, nikoli příčina. Dle mezinárodního průzkumu World Values Survey má preference kariérního života negativní vliv na porodnost. -0,8 dětí u žen a -0,6 u mužů. Úpadek porodnosti v západní Evropě posledních 20 let byl spojen s změnou priorit rodiny a kariéry. Když zohledníme tento faktor, tak přesvědčení lidí o rolích, povinností a ctností žen a mužů je celkem irelevantní121. Práce žen tedy může být důsledek společnosti, která je silně orientovaná na produktivitu, sociální status v korporátu a “růst HDP“ => což je hlavní problém. Do toho ekonomikou neviditelná práce při starání se o děti moc nezapadá. O tom budu hovořit níže.
Co se stalo v 60. letech?
Tento model nám sice vysvětluje proč se ve feministických společnostech drží porodnost nízko, ale ženská integrace do ekonomiky trvala dlouhou dobu, takže kdyby toto byl jediný faktor, porodnost na západě by pomalu postupně klesala jako u Albánie (viz obrázek pod tímto). Co vidíme v historii je rychlý pád. Je možné, že druhá vlna feminismu byla spíše nárazová a ženy si řekly, že nebudou mít děti a místo toho se budou snažit vylepšit své socioekonomické postavení. Ale v této době se dělo mnoho změn. Lze si ukázat i na sexuální revoluci / Hippies122. S tím se i úzce pojilo hnutí proti přelidnění s vydáním The Population Bomb.
Je antikoncepce problém?
Oba tyto trendy měly zájem na jednom - šíření vynálezu hormonální antikoncepce. A pár let na to legalizaci potratů. Silně ale pochybuji, že jejich samotná existence má velký vliv. Například Albánie má stejně nedostupnost antikoncepce jako Nigérie, ale mají o 5,3 dětí / žena méně123. Popřípadě SSSR měl skoro čtyřnásobný počet interrupcí oproti USA124, ale porodnost měl lehce vyšší125. Zajímavý příklad je i Rumunsko, které za komunismu zakázalo jak antikoncepci, tak potraty. Výsledky mimo šok po ratifikaci zákona nebyly zrovna oslnivé - pokud zde vůbec byla kauzalita:
Dle odhadů by rumunský zákaz navýšil porodnost o 17 %, což je asi 0,3 dětí na ženu126. A v roce 1999 (10 let po revoluci) používalo jen 35,6 % mladých žen moderní antikoncepci, ale porodnost se propadla na 1,3 d/ž127. Dle experimentu z Indie snížila dostupnost metod antikoncepce a family planning porodnost o 0,5 d/ž, ale když odečteme dětskou úmrtnost, tak jen o 0,3 d/ž128.
V mnohých muslimských zemích nebo dost reakcionářských kulturách existuje antikoncepce, ale lidé ji užívají spíše na limitování vyššího počtu dětí, když už nehrozí velká dětská úmrtnost:
Romky v Srbsku používají ochranu častěji než Srbky129, ale mají 2,2x více dětí130.
V Rijádu je pozitivní vztah porodnosti a antikoncepce, protože ji používají nejčastěji ženy s >3 dětmi, zatímco mladé a bezdětné nikoli131.
Samé platí v Ománu132
Súdánu133
Nigérii134
a Kuwaitu135.
Myslím, že to stačí k ukázce, jak antikoncepci lze používat “zodpovědně”, a teorie, že člověk je hloupý hříšník, který děti přirozeně nechce a jediný důvod, proč přežil, jsou “nehody” při sexu, je vyvrácena. I kolaps americké porodnosti v 60. letech byl důsledek změn ideálů o velikosti rodiny136:
Strach z přelidnění
První důvod této “revoluce před 55 lety“ je nejspíše strach z přelidnění, který začal na západě, ale postupně se šířil do zemí třetího světa. Tento program obvykle organizovaný neziskovkami OSN měl obrovskou finanční podporu. Např. v Indonésii zaměstnali 30 000 pracovníků a spolupracovali s 115 000 místními autoritami137. Dobro říci, že tyto programy jako UNFPA nešíří pouze povědomí o ochraně při sexu, ale jsou úzce spjaty s šířením feminismu138.
Co se stalo před 140 lety v Anglii?
Podobný program rychle snížil porodnost mezi Angličany koncem 19. století. V silně konzervativní Anglii byly liberální názory ignorovány jako heretické nebo přímo cenzurovány, proto běžná anglická rodina měla stejně dětí jako dříve, i přestože dětská úmrtnost upadla, což způsobilo rychlý populační růst. Roku 1832 se dostal před soud doktor Charles Knowlton s knihou Fruits of Philosophy. Ta zjednodušeně argumentovala pro pohodlnější styl života a limitaci porodnosti kvůli strachu z přelidnění. Soudce mu potvrdil vinu a dostal pokutu s trestem tří měsíců tvrdé práce za kažení mravů veřejnosti.
Rozmachu a popularity se ale tato kniha dostala až ji začali masově tisknout dva sekulární a feminističtí aktivisté, Charles Bradlaugh a Annie Besantová, roku 1877. Ti byli následně také zatčeni a postaveni před soud. Tentokrát se ale právní kličkou vyhnuli odsouzení a své vítězství použili pro ještě větší mediální zviditelnění v očích veřejnosti139. Jejich marketingová kampaň byla velmi úspěšná. V regionech, kde se šířily zprávy o tomto soudu, následně znatelně upadla porodnost. V dalších letech se tyto názory přenesly do celého anglosaského světa. Nejlépe lze tento efekt vidět v Kanadě. Anglické provincie zažily velký propad porodnosti, zatímco v silně katolickém francouzském Quebecu upadala velmi pomalu:
Samý vzorec vidíme v Jižní Africe a USA. Imigranti z Británie měli značně méně dětí než starousedlíci.
Mnohé dnešní země se pokoušely zredukovat populační růst, ale situace se vymkla kontrole. Jako příklad lze vzít Írán po islámské revoluci. Vláda zrušila mnoho benefitů pro rodiče, před manželstvím byly povinné lekce o antikoncepci a hrozbě přemnožení lidstva a sterilizace byly dávány zdarma. Tato rozsáhlá akce způsobila jeden z nejrychlejších kolapsů porodnosti, ze kterého se země dodnes nevzpamatovala, i přestože vláda se teď snaží podporovat porodnost140. Když se však podíváme na chování místních, tak celá islámská teokracie je spíše jen divadlo. Politika “dvě děti stačí“ ještě urychlila westernizaci za Pahlaví dynastie141, jak si lidé navykli na více pohodlný život s dvěma dětmi. To samé můžeme vidět v Číně nebo Indii. Pro jejich vlády bude dost těžké vrátit porodnost do pozitivních čísel, protože nechtěně (?) provedli sociální revoluci.
Dobrá zpráva je, že vliv autorit funguje i opačně. Pokud je dostatečně oblíbená a respektovaná. Například gruzínský patriarcha se rozhodl kázat proti šířící se bezdětnosti a roku 2007 prohlásil, že pokřtí každé třetí dítě narozené do rodiny, což udělalo menší baby boom mezi křesťany142. Roku 2023 ale efekt už zmizel143. Návštěva papeže v Brazílii, kde kázal o “tradiční rodině“, způsobila nárůst sexu mezi manželi, méně užívání antikoncepce a narození více dětí - celkově přesvědčil asi čtvrtinu žen ke změně svého rozhodování. Bohužel z dlouhodobého hlediska to neovlivnilo chování brazilských katolíků144. Což neznamená, že akce autorit jsou ničemu. Papež mohl v době velkého propadu porodnosti ve východním bloku po roce 1989 připomenou důležitost rodinného života a zamezit budoucímu problému důchodového systému s generací narozenou v 90. letech.
(Post)Moderní styl života
Další velký vliv na porodnost západního světa mělo i hnutí Hippies, sexuální revoluce, víra v úplnou rovnost lidí, sekularizace, postmodernismus, ztráta víry v instituce a obecně odklon od “tradičního života“145. Tato vlna se v globalizovaném světě rozlezla všude, kde mohla, a dá se říci, že otřásla západ v jeho základech. Například v Quebecu se rozpadl vliv katolické církve při tzv. Tiché revoluci146 nebo v USA skončil McCarthysmus, cenzura “morálně závadného“ obsahu a segradace ras. Šíření této mentality do dalších zemí je zařízeno primárně skrz televizi a internet. Přirozené experimenty s nerovnoměrným šířením televizního signálu nám ukazují, že přístup k westernizovaným médiím v Brazílii a NDR vedl k opakování vzorců z televize - což jsou malé rodiny a single život147. Vystavení televizi, kinu, rádiu nebo novinám v Nepálu minulého století vedlo k změně pohledu na antikoncepci, bezdětnost, ideální počet dětí v rodině nebo sterilizaci148.
V tomto systému moderního individualismu jsou pro zakládání rodiny zvlášť problematické tyto dogmata:
Kompetetivnost mezi lidmi
Náš socioekonomický systém je založen na idealizované myšlence sociální mobility. Pokud jsi na spodku společnosti, tak si se nesnažil. Když budeš tvrdě pracovat, tak budeš vždy úspěšný. Což je do určité míry pravda, ale když se vše přežene, tak vytvoříme akorát krysí závod o to, kdo více obětuje, aby měl výhodu nad druhým a splnil si svůj “americký sen“. Když toto zkombinujeme s doktrínou tabula rasa, kdy přehnaně věříme ve vliv výživy, výchovy, školy a vlastní motivace na úspěch člověka, tak vytvoříme ideologii, kde děti jsou velmi náročné na všechny zdroje. Ale slíbená sociální mobilita obvykle nepřijde, protože stejně jako chudý člověk znásobí svou snahu, dílem úměrným jeho zdrojům vykoná i privilegovaný.
Dříve toto nebylo normou. Člověk žil více jednoduchý život bez trápení se FOMO (fear of missing out). Čímž nechci říci, že sociální mobilita dříve nebyla. Ale když už člověk získal vyšší pozici ve společnosti, tak to bral jako boží přízeň, a jestli selhal, tak to akceptoval jako normální stav vesmíru. A za prvé si ani nedělal velké iluze o tom, jak bude v dospělosti slavnější a úspěšnější než jeho rodiče. Dává smysl, že člověk v méně stresujícím prostředí bude mít více dětí. To lze vidět hlavně v normalizačním ČSSR, který Tomáš Sobotka Ph.D. nazval “socialistický skleník“, protože to bylo sice restriktivní prostředí, ale za to velmi stabilní a statické - kariérní hierarchie byla plochá, nezaměstnanost víceméně neexistovala, v práci se člověk nemusel příliš snažit (vyhodit někoho bylo komplikované), neexistoval marketingový stimulus, který by člověka vábil ukázkami luxusního života, a ani filmy člověku neukazovaly žádné divoké fantasie149. V mnohých ohledech byl pracující za komunismu veden k podobné mentalitě jako rolník, který okopával své pole na vesnici v 16. století. A nedělejme si iluze, že se tento styl života mnohým nevyhovoval - stačí se zeptat náhodných lidí v důchodovém věku.
Když se podíváme do sféry vzdělání a vychovávání dětí, tak historická společnost měla silně praktický světonázor a snažila se poslat člověka rychle do práce, aby zbytečně nezatěžoval rodinný rozpočet. I za dob mých prarodičů bylo mít vysokoškolský titul vzácnost, ale dnes chodí na vysokou školu každý ze střední a vyšší třídy150. Na západě došla situace až tak daleko, že student vysoké školy má jen o 2 IQ body více než průměrný mladý člověk151! Ale i přestože ceny školného rostou v USA rychleji než průměrné platy, tak nevidíme žádný pokles zájmu o tituly152:
Důsledky tohoto trendu na trh práce nejdou ignorovat. Když člověk před >100 lety vystudoval univerzitu (což bylo do 20. století < 5 % mladých153), tak měl obrovský kariérní skok před ostatními, takže do 27 let - což byl průměrný věk svatby muže - mohl vydělat dost peněz k založení rodiny stejně jako člověk, který nebyl vzdělán a začal pracovat dříve. Mezitím v EU má průměrný člověk s bakalářským titulem jen o 50 % vyšší plat než někdo s ekvivalentem výučního listu154 - a otázkou je, kolik % z této malé výhody je pouze selekce talentovaných lidí a kolik % důsledek delší výuky …
Toto potvrzuje srovnání zemí dle časování prvního většího propadu porodnosti. Z větší části se jedná o změnu smýšlení o kvalitě x kvantitě dětí155.
Helicopter parenting
Změna stylu výchovy se popisuje i do každodenního života s dětmi. Lidé v roce 1960 trávili s dětmi o 1,5 hodiny méně času než dnes, i přestože jich měli více156. Dá se i říci, že dnešní rodiče mají více neurotické smýšlení o světě. 23 % devítiletých dětí nebylo nikdy samo mimo oplocený prostor kolem domu a dalších 25 % bylo maximálně 200 m od bydliště. Mezitím u našich prarodičů se jednalo o 4 a 17 %. 36 % dětí v 60. letech dokonce chodilo dále než kilometr od domu157. A fakt bych z tohoto nevinil počítače, protože tento trend pomalu roste 30-40 let. Dále je známo, že čím více vzdělaná matka je, tím více je pro ni rodičovství stresující, unavující a méně naplňující či ji dělající šťastnou, což je důsledek odlišných vlastních očekávání o starání se o své děti. Podobné platí při srovnání nižší a vyšší příjmové třídy158. Chudí také vidí rodičovství jako více naplňující a důležité159. I z mé osobní zkušenosti mohu potvrdit, že dnešní lidé s >2 dětmi mají obvykle více flegmatickou mentalitu.
Další problém je, že dnešní rodiče nechtějí od mala integrovat děti do chodu domácnosti. Například jen jedno ze čtyř dětí v Británii mezi 6 a 17 lety dělá nějaké domácí práce160. Rodiče raději chtějí děti zaměstnat školou nebo kroužky. Mezitím ve viktoriánské době bylo dle biografií tehdejších lidí zcela normální se starat o mladší sourozence a vypomáhat rodičům. I dle výpovědi ekonomky Markéty Šichtařové, která měla v roce 2022 sedm dětí, je tento model správný161. Obecně můžeme říci, že dřívější rodiče chtěli, aby jejich děti byly co nejdříve nezávislé na dospělých. Mnozí dnešní konzervativci se nechovají jako jejich předci - s této sféře je často vyvíjen tlak na matky, aby byly “perfektní“ a obětovaly pro děti veškerou energii. A hůre - zákony západních států jsou dost striktní. Např. v Kanadě je nelegální poslat dítě do 10 let samo autobusem162. Proto rozdíly mezi samozvanými liberály a konzervativci v porodnosti jsou velké, ale ne až tak, jak bychom očekávali.
Nedivil bych se, kdyby negativa ztráty autonomie a pomalého osamostatňování dnešních dětí převážila výhody. Vlastně jsem si tím docela jist. Ale o tom někdy jindy.
Extrémní případy
Tento tzv. “helicopter parenting“ je jeden z hlavních důvodů, proč je ve východní Asii tak nízká porodnost. Jejich kultura tlačí lidi k absurdním výkonům jen, aby měli lehce nadprůměrně placenou práci. Rodiče tedy mají jen jedno dítě, aby mu mohli zaplatit mimoškolní doučování => jinak by se nedostalo na prestižní školy163. Pouhé 2 % korejských dětí nikdy nebylo soukromě doučováno164! Tento citát dobře vystihuje mentalitu za asijskou snahou “dohnat západ“:
Jsou lidé spokojení s jejich raketovým ekonomickým růstem za cenu tvrdé práce? Ne. 3/4 mladých by se chtělo odstěhovat a 4/5 popisují život v Jižní Koreji jako příšerný165. Můžeme se divit, že v takovém prostředí se nikdo nechce rozmnožovat?
V Číně nedávno došla vládě trpělivost se svou populací a nastal crackdown celého doučovacího soukromého sektoru166. Obávám se ale, že tento osamocený krok není dost k zlomení hyperkompetetivní kultury (na které má velký díl i čínská vláda před >10 lety) a Si Ťin-pching bude muset udělat více nepopulárních, ač z dlouhodobého hlediska pro lidi objektivně dobrých, rozhodnutí.
V 90. letech bych i klasifikoval jako stejně dysfunkční kulturu Čechy. Jako u dalších zemí přecházející na kapitalistický systém se nám propadla porodnost na historicky nejnižší čísla. To bylo nejspíše způsobeno lidmi, kteří obětovali své mládí, aby se vypracovali v kapitalismu do vyšší třídy než v komunismu a užili si nově získané svobody plnými doušky.
Druhý extrém
Když se podíváme na druhou stranu spektra, tak nám ve střední Evropě jsou blízké romské osady. Jejich obyvatelé toho od života moc neočekávají, narodí se zde a nejspíše také zemřou. Proto pro ně není problém mít kupu dětí.
Podobně Amišové v USA nemají žádné sny o kariéře, majetku, titulu inženýra, popularitě na sociálních sítích nebo i zavedené elektřině. Jejich život je chodit do kostela a starání se o farmu, proto si klidně pořídí sedm dětí. Více rukou, více odvedené práce:
Konzumní kultura
Když ale moderní člověk získá svůj vysněný socioekonomický status a bude mít velké příjmy, tak nastává druhý problém. A to je, jak je utrácí. Pro mnoho lidí je důležité všem ukázat, že mají majetek. A hodně volného času. Přesně jak to vidíme dělat lidi v reklamách nebo celebrity na sociálních sítích167.
Utrácení a vysoké nároky
Karl Marx kritizoval tento vývoj společnosti k nekonečnému konzumu už před 180 lety168. Člověk je spokojený v chatrči, když všichni kolem žijí v chatrči. Jakmile někdo postaví v stejné ulici vilu, obyvatelé se začnou cítit stísněně. Dnes člověk může naplnit všerůzné touhy, nad kterými člověk v roce 1700 ani nepomýšlel, ale málokdo cítí z našeho pokroku radost, protože např. soused si jednoho dne dovolí ještě dražší dovolenou a můj status se relativně vůči němu propadne.
Náš ekonomický systém je na toto chování nastaven a aktivně ho vymáhá, aby mohl hladce fungovat a udržovat náš svatý “růst HDP“. Lidé jsou tedy neustále udržování v pocitu, že toho nemají dost, což vede k “chudobě“. Např. dle průzkumů ze západu 57 % generace Z tvrdí, že má problém s impulzivním nakupováním169. I u top desetiny nejbohatších žije 36 % lidí “od výplaty k výplatě“ a 34 % z této menšiny dokonce tvrdí, že má problémy vyjít s penězi170. Jinak řečeno, naše očekávání rostou rychleji než příjmy - spolu s změnou naší kultury to znamená, že navýšení výplaty vede vede více majetku a služeb na úkor dětí. Toho si všimli i lidé při propadu porodnosti před 100 lety (viz britský idiom z roku 1913: Keeping up with the Joneses)171.
Přednesme si příklady zboží a služeb, kam propadají peníze lidí a střední a vyšší třída zůstává bezdětná: Trh s módou, vínem, parfémy, kosmetikou, hodinkami, šperkami a dalšími luxusními předměty se mezi lety 2000 a 2011 zčtyřnásobil172. Počet cest do zahraničí se v posledních 50 letech skoro zdesetinásobil, turismus vytváří 1/10 globální ekonomiky a nic nenasvědčuje, že trend nebude ještě stoupat173. Ve východní Asii i přes “nedostatek peněz na děti“ bují prodeje drahých značek174 a zkrášlování vzhledu - kupříkladu 46 % vysokoškolaček v Jižní Koreji podstoupilo plastickou operaci175.
Bydlení
Pokud jde o bydlení - což je problém dnešní doby - tak je trend bydlet jako mladý sám, i přestože nemám žádného partnera, abych ukázal svou samostatnost. V USA se počty lidí mezi 18-34 lety žijící sami ve vlastním obydlí zdesetinásobily od 60. let. Trend celkového počtu nemovitostí obývaných pouze jedním člověkem též rychle roste - ty se nejvíce koncentrují ve velkoměstech. Tlak je i vytvářen delším životem lidí, prací žen, růstem rozvodů a obecně lidmi, co nechtějí žít s partnerem176. Asi si dokážete představit, že toto tlačí na poptávku a ceny mohou růst. O imigraci nemluvě.
Další tlak jsou zvyšující nároky na prostor. Mnozí rodiče např. vyžadují, aby každé jejich dítě mělo samostatný pokojíček - ten např. v českém pozdním středověku vůbec neexistoval ani v bohatších měsťanských rodinách. Všichni spali v jedné větší místnosti177. To v generaci mých rodičů nebylo normální. V roce 1950 žilo v běžné domácnosti o >1 člověka více, ale životní prostor byl menší než v naší bezdětné době:
Velké domy znamenají i více údržby, což sežere čas a peníze. Dnes je také kulturní norma vlastnit nemovitost. V dobách, kdy porodnost byla mnohem vyšší, však většina amerických rodin byla v nájmu178. Podobně v Anglii před 100 lety žilo jen 20 % lidí ve vlastním179.
Zde se však nachází i jeden myslím autenticky ekonomický problém. A to je obrovský růst cen nemovitostí v městech nad 100 000 obyvatel. Ano, poptávka je mnohem vyšší než dříve, ale zároveň žijeme s naprosto jinými technologickými možnostmi. Rychlá výstavba by neměla být problém, když ji zvládli i komunisti v 70. letech. Co nás brzdí je spekulace. V roce 2011 bylo 7,8 % bytů v Praze neobydleno, v roce 2021 13 %180. Proč jsou byty v ČR neobydlené? 22,7 % je obydleno přechodně, 31,3 % jsou chalupy k rekreaci a 12 % jsou nezpůsobilé k bydlení. Zbývajících 34 % má “jiný důvod”181. Na dřívější standardy toto stále ukazuje na plýtvání místem …
Samozřejmě lidé s touhou po rodině se mohou už v současné vadné situaci přestěhovat na kraj města nebo na vesnici, ale když budeme hodnotit svět i z jiného měřítka než navýšení porodnosti, tak tato emigrace způsobuje ekologické, společenské a ekonomické škody. Důvod, proč města vůbec existují, je, že je v nich vše mnohem efektivnější kvůli menší vzdálenosti mezi velkým počtem lidí. Proto jsou páteří veškeré civilizace - ve velkých městech se shlukuje politika, byrokracie, umění, věda, náboženství a kulturní život. Jak prohlásil Oswald Spengler: všechny vyšší kultury jsou městské kultury182. A naše společnost přenechává tyto centra bezdětných, u kterých víme, jaké mají obvykle politické názory …
I v ne-westernizovaných zemích třetího světa ale existují města, kde je porodnost velmi nízká. V Etiopii má hlavní město Addis Ababa porodnost 1,7 dětí / žena183. Nejspíše protože byt zde stojí 32,5 platů běžné rodiny184. To jsou extrémy. Ale když se podíváme na kompletní data, tak v chudší polovině světa nemá vyšší urbanizace žádný velký vliv na porodnost185:
Není pochyb, že když jsou finanční náklady na bydlení extrémní, tak to bude snižovat porodnost (byt stojí >12 ročních platů běžné rodiny), tak porodnost začne klesat kvůli odkládání založení rodiny do vyššího věky. Jako příklad lze vzít Hong Kong. Když se chcete odstěhovat za lepšími cenami bydlení, tak máte dvě možnosti. Totalitní Čínu nebo nastoupit na loď a přeplout jinam. Lidé tedy mají motivaci, aby v městě zůstali a situaci překousli. Dle odhadů by porodnost beztak klesla, ale s cenami bydlení jako před 50 lety méně dramaticky186:
Co je ale nejhorší ani není, že lidé nechtějí žít v skromnějších podmínkách, ale že stát Vám často přímo zakazuje takovýto život a de facto vyhání chudé z velkých měst. Například dle regulací výstavby New Yorku je zakázáno postavit byt pod 63 metrů čtverečních. Stavět byty, kde si člověk pronajímá pokoj a sdílenou kuchyni/koupelnu je skoro nemožné187. Takže se nelze se divit, že v amerických velkoměstech často vidíme stanové městečka bezdomovců pár desítek metrů od luxusních kanceláří. V Česku jsou největší brzdou výstavby také parkovací minima. Ke každému většímu bytu musí developer zajistit dvě parkovací místa, což jde zcela proti hustší a rychlejší výstavbě188.
Autodoprava
Kdyby města a lidé samotní byli méně závislí na osobní přepravě, tak by bylo mnohem jednodušší rozšiřovat centra. Vzpomeňme si třeba na Londýn, který se mezi lety 1821 a 1861 zdvojnásobil v populaci (1,5M → 3,1M)189 - dokážete si představit, jak by to zorganizovalo dnešní vedení Prahy? Vůbec koupit vícero dětem řidičák je pro rodiče velká suma. Samotné auto se pak musí koupit a udržovat, což stojí další čas a peníze. Pak stát musí navyšovat daně, aby udržoval infrastrukturu v pojízdném stavu. Tento problém by se mohl jednoduše vyřešit rozšířením veřejné dopravy a navýšením urbanizace. Například nově stavěné velkoměsto v Saúdské Arábii “the Line“ ani nepočítá s osobní dopravou:
Změna struktury ekonomiky?
Proto navyšování HDP má negativní vztah s porodností, i když vezmeme v potaz další faktory. Jak se uvolní finanční zdroje utrácené na dětech, můžou být použity k konzumu - primárně růstu sektoru služeb - u všech vymírajících zemí tvoří většinu ekonomiky. Tuto změnu orientace z průmyslu+zemědělství+těžby na služby můžeme rychle vidět po pádu komunismu190.
Pohodlí
Lidé v dnešní době mají také velké nároky si svůj volný čas “užít“. Možná je to i dominantní faktor. Dle studie z Portugalska nechuť z odpovědnosti má největší vliv na bezdětnost. Vysvětluje 40,1 % variance. 10 % variance vysvětluje strach o budoucnost. To znamená argumenty typu životní prostředí, “svět je horší a horší“, strach, že dítě vyroste zkažené (společností). Dalších 9,6 % lze vysvětlit neochotou změnit svůj dosavadní životní styl s partnerem (např. současné návyky a málo domácích prací). Mezitím finance vysvětlí jenom 6,1 % variace191. A to je Portugalsko docela chudá země.
Top pět důvodů k bezdětnosti z anglo-saských zemích jsou podobné192:
Mít dítě by omezilo mou volnost
Vychovávat dítě mne nebaví
Mít dítě by omezilo můj lifestyle
Jsou zde jiné záležitosti života, které mne více naplňují
Chci mít doma klid a děti by ho narušili
I v novinách roku 1908 (kdy se anglická porodnost propadala) si publicista stěžoval193:
když... se lidé místo doma baví v restauracích a jestliže většinu volného času tráví lehkomyslností, která z domova dělá pusté a opuštěné místo, nemůžeme se divit, že dřívější [velký] rodinný okruh se stal téměř zaniklou hodnotou.
Proto je dnes mít hodně dětí spíše cesta k propadu v společenské hierarchii, protože jste viděni jako moc spoutaní a nudní.
Atomizace
K tomu jsou lidi navzájem konkurencí i na individuální úrovni. Dříve když si člověk koupil sekačku, tak se sousedi zaradovali, protože si jim mohou půjčit a dát majiteli barterem něco na oplátku místo nákupu pro sebe. Dnes když soused má sekačku, tak musím ukázat, že nejsem žádný škrt a koupím si ještě lepší sekačku. Samozřejmě je hloupé si idealizovat život mých prarodičů nebo za dob císaře pána, ale je fakt, že lidé žili mnohem více kolektivním životem. To se promítalo i do ekonomiky - oproti dnešku byl běžný barter. Tím myslím, že například blízký chová slepice, tak mi dá vajíčka a já chovám krávy, tak mu za to dám mléko. Nebo pomohu sousedovi se stavbou sklepa a on mi bude dlužen ctí, tak mi za měsíc pomůže se sklizní. Tyto aktivity dodnes běžné na vesnici se samozřejmě nikde nezapíší a stát o nich moc neví, takže více kolektivistická společnost přirozeně bude mít nižší HDP, i když v praxi nejsou chudí. Například na obrázku vidíme jedno z “oficinálně nejchudších“ měst v USA - Kiryas Joel194. Ale nikde na ulicích nejsou bezdomovci, drogově závislí, děti v potrhaném oblečení, špína a poničené domy, protože je obýváno komunitou ortodoxních Židů:
Specificky u rodiny je úpadek sociálních vazeb problematický, když chceme třeba pohlídat děti. Starší generace také tradičně ekonomicky pomáhala mladší. Dle průzkumu v Německu mají rodiče s prarodiči ve stejném městě více dětí195. Silné rodinné vazby mohou být i důvodem vysoké porodnosti v Izraeli. Když zemře i jeden prarodič, tak se lehce sníží šance na početí dalšího dítěte196. A i u sekularizovaných Židů je 82,5 % prarodičů zapojena do starání se o děti197.
Když půjdeme hlouběji do historie, tak v USA mezi lety 1831 až 1956 měl život v společném domě s prarodiči i po zohlednění mnoha faktorů vliv +0,5 narozených dětí za život ženy198. Což také ukazuje na mezigenerační pomoc při starání se o potomstvo.
I ve velkých sociálních státech, kde lze lehce přežít i bez podpory druhého, jako Finsku, je problém osamělost rodičů sama o sobě. Lidé, kteří nejsou osamělí, mají častěji děti než osamělí199.
A nezapomeňme, že i samotné děti mají potřebu po vztahu s dalšími dětmi. Není krásná ukázka atomizace dnešního člověka, že neví, jak by se jeho děti správně socializovali, kdyby nechodily do školy?
Možný důvod, proč lokální nebo církevní komunity upadly, je práce žen. Dříve to byly právě ony, které organizovaly komunitní akce, kde se lidé potkávali200.
Vliv náboženství
Samozřejmě chování popsané výše zde vždy bylo, ale nikdy se nerozšířilo do nebezpečných hladin. Například Martin Luther ve Velkém katechismu varoval před uctíváním Mammona201 (láska k luxusu a majetku). Lékem, který nám předepsal, bylo nečekaně náboženství.
Logicky by dávalo smysl, že náboženství bude tyto tendence redukovat, protože varuje lidi před jejich touhami a jak je mohou zavést do hříchu. Chození do kostela snižuje šanci na deprese asi o čtvrtinu, ale tzv. náhlé hledání religiozity při krizi člověku moc nepomůže202, což ukazuje, že člověk je pod křesťanskou vírou v méně toxickém kolektivu od dětství adaptován k lepšímu uvažování o světě - to je pravděpodobně důsledek více stoického uvažování (když se stane něco hrozného, tak to je součást božího plánu, a musíme to akceptovat atd.).
Jako bonus zamezení úzkostí/deprese a pesimistickému pohledu na svou budoucnost samo o sobě umožňuje ženám mít více dětí - mentální choroba je jeden z největších predikátů nižší porodnosti na úrovni jedinců203. Když srovnáme sourozence s diagnostikovanou a nedisgnostikovanou mentální chorobou, tak druhá skupina je 3× častěji bezdětná.
Další faktor navyšující porodnost u silně věřících je pro-natalistická rétorika církve. První příkaz, co Bůh řekl Adamovi a Evě po vyhnání z Rajské zahrady bylo: Ploďte a množte se a naplňte zemi, podmaňte si ji a panujte nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem a nad vším živým, co se na zemi hýbe204. Jan Hus pravil: Víme, že manželství je zde především kvůli plození dětí a hned potom jako ochrana před smilstvem … Jak říká svatý Pavel: Abyste se však vyvarovali smilstva, ať každý má svou ženu a každá svého muže205. Martin Luther šel ještě dále: "Ploďte a množte se" není pouhý příkaz. Je to Boží nařízení, kterému nemáme právo se bránit ani ignorovat. Naopak, je to stejně tak nutné jako skutečnost, že jsem člověk, a je to nutnější než spánek nebo probouzení, jezení, pití a vyprazdňování střev a močového měchýře206. Toto uvažování často až vede k neplánování rodičovství. Dnes mají lidé představy o tom, kolik dětí budou mít, kdy je budou mít, a proto existuje koncept “chtěné a nechtěné“ dítě. Mezi velmi konzervativními kruhy je rozšířeno smýšlení, na otázku “kolik by chtěli dětí” odpovídají: “je to na Bohu“. Limit byly finance - je mýtus, že lidé nekontrolovali počet svých dětí207. V dobách dlouhodobé špatné úrody mohla být porodnost v manželství o 30 % nižší než v období hojnosti208.
A celkově náboženství člověku dává racionalizaci svého konání ve světě a určitý systém, na který se může upnout. Nevěřící člověk dnes spíše bere život jako něco bez hodnoty a objektivního smyslu, takže jediné k čemu může přilnout a na čem se s ostatními shodne, je uspokojování svých tužeb, aby si čas na této planetě zpestřil, když už tu byl nedobrovolně přiveden. Povinnost vůči budoucí společnosti se následkem vytrácí. A k čemu tedy mít děti?
Můžeme se například podívat na velký průzkum v Kanadě, abychom se přesvědčili, že nábožní lidé mají jiný mindset kolem rodiny209:
A chtějí více dětí:
Tyto rozdíly jsou mimochodem nezávislé na příjmech rodiny. Žena nechodící do kostela uvidí 2× více finančních problémů než nábožná žena, i přestože dostanou stejně peněz.
O pozitivním vlivu náboženství na počet dětí máme další důkazy:
Ve Finsku a Norsku mají nábožné ženy 1,5× častěji druhé dítě a skoro 2× častěji třetí dítě210. Nábožnost je zde definováno jako chodit do kostela >5× ročně.
I nevěřící izraelské ženy, které chodí (nejspíše kvůli okolí) na náboženské akce, mají více dětí211.
V USA mají velmi konzervativní lidé o dítě navíc než ti velmi liberální212. Celkově můžeme říci, že pád porodnosti v poslední době je jenom růst nevěřících213. Rozdíl v počtu dětí je ještě větší, když budeme měřit místo konzervatismu “tradiční hodnoty“ (např. “muži by měli vydělávat peníze a žena být v domácnosti“, “jsem velmi nábožný“, “homosexuální styk je vždy špatný“)214.
I pouhá identifikace s církví způsobí v Evropě +0,5 d/ž215.
Ale když jde o četnost chození do kostela, tak je rozdíl už +1 d/ž. Je zde ale docela velká variace. Ve Skandinávii je rozdíl 0,4 d/ž. Což může souviset s jejich odstředěným protestantským náboženstvím. Druhý extrém je západní Evropa. Zde je rozdíl dokonce 2,5 d/ž.
Ve Španělsku mají lidé chodící týdně o 1,1 d/ž více216.
Ve Francii mají praktikující katolící o 0,9 d/ž více než nevěřící. V Británii o 0,7 d/ž. V Nizozemsku o 0,7 d/ž.
V Nizozemsku jsou nejvíce plodní kalvinisté. Ti mají o 1,3 d/ž více217.
Muslimové v západní Evropě mají o 1 d/ž více než ostatní218. Bohužel nemám srovnání vůči nevěřícím. Ale rozhodně bude vyšší.
Ortodoxní Židé v Izraeli mají o 4 děti více než sekulární219.
Když půjdeme do minulosti, kdy běžný člověk byl tak trochu ultrakonzervativec, tak uvidíme ještě větší čísla i u nás ve střední Evropě. Sekulární ženy na Slovensku roku 1930 měly o 2,5 dětí méně než ty nábožné220. Dnes je tento rozdíl mnohem menší.
Mormoni mají 2x více dětí než nevěřící221. Což je očekávatelné, protože se jedná o dost pro-rodinné náboženství. Lidé, co se ožení, se dostanou do vyššího stupně nebes než ti, co nikoli.
Muslimské ženy, které podporují právo Šaría, mají znatelně více dětí. Ty vzdělané a silně nesouhlasící mají stejně velké rodiny jako lidé v Evropské Unii222. Obecně mají více tradicionalističtí Muslimové více dětí223.
Extrémní případ jsou Amišové a Mennonité, kteří mají 5-10 dětí, i přestože jejich dětská úmrtnost je docela malá224. To je způsobeno jejich odloučením od okolní civilizace.
Irán je sice formálně islámská teokracie, ale mimo vládu je skoro polovina lidí nenábožná225. Proč asi mají tak nízkou porodnost oproti Afghánistánu?
Dle World Values Survey z 49 zemí s 35 000 subjekty viděná důležitost mít děti koreluje na r=~0,6 s nábožností, sexismem a homofobií226.
Nabízí se otázka: když konvertujeme Evropu na křesťanství, uvidíme hned výsledky a nebudeme vymírat? Dle velké studie z Nizozemska závisí hlavně na prostředí lidí, nikoli soukromém pocitu, jak je pro ně víra důležitá. Lidé, kteří byli vychování v nábožné rodině a později víru opustili, mají jen trochu menší šanci mít >2 děti než předchozí nábožná generace. Podobně lidé chodící do kostela týdně mají vysokou porodnost227. Ani konvertování k víře při těžké životní události nevěřícího nijak nezmírní depresivní symptomy228. To ukazuje, že náboženství člověku pomáhá hlavně tím, že ho dá do neliberální společnosti, kde je normalizované mít hodně dětí. Mezi nevěřícími se člověk, který založí rodinu brzy, může cítit jako vyvrhel, protože ostatní mladí tráví dvacetiny třeba cestováním, párty nebo kariérou.
Další možný evolučně pozitivní jev je nacionalismus nebo kultura. Ten motivuje lidi k tomu, aby se chovali více kolektivisticky - viz například sdružování lidí do vlasteneckých spolků jako Sokol. Cíl nacionalismu je nenechat národ vymřít, pokud ne přímo navyšovat počty jeho členů, aby sílil, což lidem racionalizuje mít vícero dětí:
Izrael je dnes jedna za nejvíc nacionalistických zemí, což nejspíše ovlivňuje vysokou porodnost sekulárních Židů229. Dle výzkumu volebních preferencí v regionu je spíše zásadní nacionalismus než víra. Nábožní Židé, kteří nejsou nacionalisté, trpí stejným negativním vztahem mezi příjmy a porodností jako sekulární Židé. Mezitím jak sekulární či nábožní nacionalisté mají stejně dětí nezávisle na bohatství obce. Když se podíváme na holá čísla nezávisle na příjmu, tak nábožné regiony mají o 0,65 d/ž více než nenábožné a nacionalistky si pořídily o 1,05 více dětí než více kosmopolitní ženy230.
Nejspíše i nacistické Německo zažilo baby boom231 kvůli propagandě. Jejich dobrá čísla nejdou vysvětlit pouze dřívějším odkládáním rodičovství kvůli hospodářské krizy232.
V Británii měly irské rodiny mnoho dětí, jelikož to bylo chápáno jako součást jejich kultury a vymezení se proti britské většině233.
Romové v segradovaných oblastech mají více dětí než ti žijící s bílou většinou234. Toto mohu i z vlastní sudetské zkušenosti potvrdit.
Čím více voličů Trumpa v regionu, tím více se v něm narodí dětí a věk matky je nižší235.
Dobro říci, že nacionalismus a náboženství je často úzce spojeno. Vezměme si například, jak katolická Bretaň vzdorovala liberalizaci (viz mapa dole), i přestože zbytek Francie se liberalizoval. Podobně Irové brali katolickou víru jako součást jejich unikátnosti, proto na ní tak dlouho lpěli.
Ke kořenům všech problémů
Úpadek těchto hodnot vedl k velmi brzkému propadu porodnosti ve Francii po roce 1760, zatímco ostatní země si musely počkat ještě >100 let:
Uvnitř Francie načasování záviselo na počtu kněží, kteří se odmítli podřídit revoluční vládě, a prodeji Encyklopedie - což je kniha, která obsahovala kupu myšlenek vedoucí k revoluci 1789 (na oko se ale tvářila jako to, čemu říkáme dnes encyklopedie). A co si budeme říkat: Denis Diderot (hlavní autor) už nebyl stará škola osvícenců jako Newton nebo Descartes, ale zavrhl jejich deismus pro ateismus a materialismus.
Urbanizace, gramotnost ani hustota populace neměly vliv na rok, kdy signifikantně upadla porodnost. Samozřejmě holá korelace existuje, ale to je způsobeno tím, že mezi chudé vesničany tak rychle nepronikly liberální myšlenky.
Mezitím Angličané, co nechtěli mít se vším francouzským nic společného, začaly ještě navyšovat svou porodnost236 (asi jak industrializace přinášela více a více bohatství?):
Historický průběh
Proč ale katolická víra upadla zrovna ve Francii? Vidíme, že porodnost začala klesat až za vlády Ludvíka XV., ale kořeny liberalizace mohou ležet už v politice Ludvíka XIV., který vydal nepopulární edikt o zrušení náboženské svobody protestantů a následně se prohlásil za sobě rovného papeži237. Historicky je časté, že lidé vidí náboženství jako nezávislého prostředníka mezi státem a poddanými - např. křesťanství získalo popularitu vystupováním proti komunismu v Polsku nebo Gruzii. Proto je možné, že Francouzi ztratili důvěru v církev jako v Iránu238, když se stala podřízená vládě. Oblasti, kde byla zároveň silná rekatolizace a státní instituce, měly roku 1966 menší návštěvnost mší239. Data o nábožnosti pocházející 200 let z budoucna jsou nečekaně problematická a je otázka, jak seriózně vysvětlují minulost.
Někteří argumentují, že silný rozsáhlý absolutistický stát přestal postupně církev potřebovat, aby stmelovala lid pod “jednu vlajku“240, takže ironicky církevní autorita slábla, ač každý dobrý občan si musel říkat katolík. Napoleon byl názoru, že kdyby François I. přijal luteránství, které je přívětivější silnému centralizovanému státu, tak by se náboženské problémy ústící v sekularizaci nikdy nestaly241.
Druhý způsob, jakým mohl Ludvík XIV. živit sekulární živly je vytvořením centra evropského života v Paříži242. Ideologií, která začala v Paříži kvést, se stala liberalismus a osvícenství. I samotný Voltaire, který přirozeně nebyl nadšen z náboženské politiky Krále Slunce, o něm napsal velmi dlouhou knihu, kde ho hodnotil spíše pozitivně. Avšak proč třeba obrovský pokrok Británie kolem roku 1800 nestvořil podobný problém?
Odpověď může ležet v způsobu, jakým způsobem si Ludvík XIV. užíval života a jak pacifikoval šlechtu. Přesunul ji do Versailles a nepřímo ji nutil žít přepychem. Mezi šlechtice se dostala i nová krev kvůli prodeji titulů pro získání financí. Ta extravagancí též hýřila, takže zapadla do nového řádu a nafoukla soupeření o sociální status. Tato atmosféra materialismu přirozeně odpuzovala myslitele více puritánského a nábožného rázu. Bezbožníci s ní neměli takový problém, tak se v ní lépe usídlili. Dobro také říci, že z moderního racionalistického pohledu se mnohem lépe kope do učení papeženců než reformátorů, kteří zavrhli celý mysticismus kolem víry jako levitující svaté.
Toto je však jen má teorie o historickém původů. Důležité jsou spíše následky sekularizace. Francouzi se začali více soustředit na sebe než na rodinu. Od té doby můžeme pozorovat nárůst single žen, rostoucí počty dětí narozených mimo manželství, nezávazný sex, konec chápání manželství jako instituce a tak dále. Samozřejmě v relativní četnosti na tehdejší svět. Vlastně by mne zajímalo, jestli dřívější název syfilidu “francouzská nemoc“, nemá nějakou spojitost s tímto …
Úpadek porodnosti bohatých
Další otázkou ale je: proč v oblastech Francie 18. století, kde porodnost upadala brzy, byl negativní vztah počtu dětí s bohatstvím? Mezitím ve více katolických vesnicích měli bohatší občané o dítě navíc243:
U vyšší šlechty se porodnost propadla o 3,4 dětí na rodinu mezi 2. polovinou 17. století a 1. poloviny 18. století. V 2. polovině 18. století byl průměr jenom dvě děti i přes brzká manželství (často jako náctiletí - což nebylo kupříkladu v Anglii zvykem)244. Mezitím u anglické vyšší šlechty byl průměr 4,5 dětí na ženu. I mimo vyšší šlechtu porodnost elity upadala. U šlechticů z Franche-Comté z 7,1 d/ž na 3,2 d/ž a u těch z Provence mělo za Ludvíka XIV. 41 % přes pět dětí, zatímco v 2. polovině 18. století jen 10 %245.
Není divu, že degradace francouzské rodiny začala právě na vrcholu společnosti. Ale toto chování se rozmohlo i do dalších vrstev společnosti. Snem Francouze bylo být jako aristokrat žijící pouze z pasivního příjmu - tvrdá práce byla pro chudé, muž vysokého statusu si dopřával odpočinku, luxusu, mocenských intrik a zábavy. Ve Francii bylo i dříve možné se vypracovat do šlechtického stavu a v zemích jako Švédsko se též jednalo o běžnou praxi - například mnoho úspěšných armádních velitelů takto získalo titul jako odměnu od krále. Ale ve Francii 18. století se stalo běžnou praxí kupovat privilegia za peníze, jak královská pokladna chudla246. Také jak jsem výše psal - chápání sociálního statusu se změnilo k ukázkám luxusu. Když už člověk nebyl dle práva šlechtic, tak mohl aspoň konkurovat zbytku populace svou prezentací. A každý trochu bohatý se snažil této oligarchizace šlechty příležitosti využít a vynaložil klidně většinu svého jmění, aby aspoň své děti posunul do vyššího stavu. Zároveň od dob Ludvíka XIV. se začala proporce lidí s šlechtickým původem propadat. Což nebyl jen důsledek nízké porodnosti. Mnozí chudí šlechtici ztráceli svá privilegia (dérogeance), když se nechovali jako “správní“ šlechtici a například pracovali v profesích jako obyčejní lidé247. K tomu začaly být ve vládnoucí třídě konflikty o to, kdo je vlastně správným šlechticem a jaké si zaslouží privilegia. Což vedlo k vytvoření nových stupňů modré krve. To ještě více nafouklo boj o vyšší sociální status mezi bohatými.
Dobový komentátor poznamenal: Také v nižších vrstvách státu jsou muži, kteří z pýchy a z podobných důvodů jako šlechta raději žijí v celibátu a utrácejí to málo, co mají, na sobě, místo aby se usadili v rodinném životě. Většina z nich by však ráda měla rodinu, kdyby mohli počítat s tím, že ji budou mít tak, jak by si přáli: považovali by se za nespravedlivé vůči svým dětem, kdyby hrozilo, že se propadnou do nižší třídy než jsou oni sami248.
V mnohých ohledech situace v Francii připomíná dnešní svět. Existuje velká nerovnost mezi lidmi, ale zároveň jsou lidé velmi motivovaní se dostat na vrchol hierarchie. Viz třeba Ivy League školy v USA, kam se mnozí snaží hlava nehlava dostat, ale ve finále mají studenti z top 0,1 % nejbohatších 4× vyšší šanci na přijmutí, i přestože mají stejné scóre jako potomci lidí ze střední třídy249.
I ženy se dostaly do problémů, protože rodiny se začaly předhánět v tom, kdo dá větší věno - vzít si za muže někoho níže postaveného bylo naprosto nemyslitelné. Ač stále platil zákon z roku 1539, že žádné věno nesmí přesáhnout 10 000 liver, tak po 150 letech ležel v zákoníku zapomenut250. Domy vyšší třídy byly větší a větší - mít “salón“ bylo nutný požadavek k životu ve vyšší třídě. Oblečení se stávalo čím dál více honosné a ztrácelo svou původní funkci ukázat povolání a status člověka (dříve bylo i trestné se oblékat způsobem nehodným svému postavení - a nejen ve Francii, ale po velkou část evropské historie). Jedna žena si například stěžovala, když viděla syna pouhého chirurga v hedvábí a saténu: V dnešní době se z oblečení nic nepozná: všechno je dovoleno, zda jsou peníze. Když člověk s někým mluví, neví, jestli má říct Monseigneur [oslovení muže z královského rodu] nebo jen Monsieur [obecné oslovení muže]251.
Tato touha po sociální mobilitě se propisuje i do makroekonomických ukazatelů. Vesnice, kde porodnost upadala, měly oproti více tradičním místům menší nerovnost bohatství252 - přibližně na úrovni dnešního Polska253. Méně dětí také nejspíše pomohlo stimulovat ekonomiku, protože se uvolnily finanční zdroje na konzum. I přestože Francie byla zaostalejší než Anglie a potýkala se s závažnými ekonomickými problémy, tak její reálné HDP se nepropadlo254.
Srovnání s Anglií i ukazuje, že méně dětí znamenalo menší ekonomickou nerovnost, ale to je spíše spekulace a chtělo by to více dat255.
Jsou revolucionáři spoluviníci?
Když se podíváme na efekt samotné revoluce, tak vidíme, že porodnost začala stagnovat. Nikoli dále padat. Což obvykle bývá zvykem, když nastávají drastické sociální změny. Legalizace rozvodů, majetková práva pro ženy, restrikce katolické víry nic moc neudělaly. Republikáni tedy byli jen dozvuk staršího úpadku, nikoli jeho architekti.
I proti-revolucionář Josef de Maistre prohlásil, že: francouzská šlechta si za všechny své potíže může sama, a až tuto skutečnost uzná, udělá velký krok vpřed256 a údajně ve srovnání se starou šlechtou i “fyziognomicky zdegenerovala”257. Dle historiků to je z velké části pravda. Před revolucí byly neustálé roztržky mezi novými a starými šlechtici, takže elita nebyla schopná se jakkoli jednotně organizovat jako blok proti revolucionářům258. O obrovské korupci, neschopnosti státu, podpoře liberálních myslitelů a zdegenerovanému životu nemluvně.
Jiné státy
U dalších států byla tranzice pozdější, ale stále platí, že čím blíže byl region Paříži a čím více byl jazyk podobný francouzštině, tak tím dříve nastal propad porodnosti, což by implikovalo kulturní šíření259. Poslední země, kde nastala tranzice k nižší porodnosti byly v centru Španělska a okolí Dublinu, což byly silně katolické provincie260. Ve Švédsku vidíme, že se jednalo o něco přicházející nejdříve pro vyšší třídu, pak střední a nakonec nižší, což by odpovídalo kulturnímu šíření - přeci jen chudí lidé neměli moc informace ani zájem o světové dění za mořem261. A můžeme soudit, že toto chování se rozšířilo brzy i do dalších zemí jako Anglie, kde jsem výše psal, že elita přestala mít hodně dětí o >50 let dříve než normální lidé.
Vymíral starý Londýn?
Byly nalezeny i regiony, které vymíraly i před Francouzskou revolucí. Například Thomas King si v 17. století stěžoval, že Londýn měl málo dětí oproti zbytku Anglie. Z tohoto vinil262:
příliš nemanželské sexuální touhy
příliš apelu na luxusu a málo střídmosti
silný kariérismus
znečištění ovzduší
vyšší rozdíl věku mezi manžely
Z těchto nejvíce variace vysvětluje bod 4. Zatímco jinde v Anglii přežilo 60-65 % dětí, tak v Londýně pouhých 40-45 %. Když srovnáme počet porodů v Londýně s jinými městy, tak je rozdíl 0,49 dětí na ženu, ale pozitivní vztah s bohatstvím rodiny je zachován263. Majitelé nemovitostí ve městech byli stereotypně velmi hamižní264, takže možné šesté vysvětlení byly i vysoké náklady na bydlení.
Porodnictví
Další faktor snižující porodnost v posledních 40 letech jsou císařské řezy a jiné drastičtější zásahy do procesu porodu. Ty jsou kvůli zdravotnímu lobby nepřiměřeně často používány. Od roku 2000 se jejich používání zdvojnásobilo na 21 %265. Více než na objektivním zdravotním stavu rodící ženy závisí na názoru doktorů v porodnici (je to pro ně rychlejší práce)266 a udivuje mne, že se toto v médiích neřeší, ač je to jasné systematické zdravotní pochybení.
Někdy jsou císařské řezy důsledek víry v astrologii. Toto je speciálně časté v jihovýchodní Asii, kdy rodiče chtějí narození dítěte načasovat na “šťastný den“267. V soukromých nemocnicích se takto rodí 75 % dětí. Na západě je zase od 80. let běžné se vyhýbat víkendům a svátkům268.
Další faktor je, že bohatší ženy mají císařský řez jenom, aby se vyhnuli klasickému porodu (tedy toto může být jeden z důvodů mnohdy negativní asociace majetku a počtu dětí). Sice je to nebude bolet, ale málokdo bere na vědomí, že jim hrozí negativní komplikace. Jako třeba čtyřikrát větší šance na smrt. Mimo smrt může tato zdravotnická praxe počet dětí poničit třemi způsoby. Samotná operace je velký zásah do těla, což může vést ke komplikacím při dalším porodu, a zároveň sníží šanci na početí o 10 %269. Za druhé matka se nemusí dobře cítit být “rozřezávaná“ vícekrát, protože méně moderně vzdělaní doktoři moc nedoporučují normální porod (při tlačení hrozí natržení stehu - dnes se ale jedná jenom o 1 % šanci). Za třetí zakazují ženám těhotenství s menším než 18-24 měsíčním rozestupem270.
Ve výsledku má signifikantně méně žen třetí, čtvrté nebo páté dítě271. Což je zásadní pro návrat k normální porodnosti.
Shrnutí
Je nesmysl, že lidé nemají děti kvůli nedostatku peněz. Samozřejmě tu je kupa lidí, kteří žijí v chudobě a nijak nechci krátit jejich sociální podporu, ale tato třída lidí ani za dob císaře pána neměla více jak 2 (přeživší) děti. Celé evropské vymírání stojí na tom, že lidé s nadprůměrnými příjmy přestali mít velké rodiny. A když velká část rodin s příjmy nad 2 miliony Kč ročně má pouze 1-2 děti, tak je bláhové si myslet, že současná politika čehokoli dosáhne.
Jednoduše řečeno problém primárně vězí v tom, že lidé nemají děti jako vysokou prioritu v životě. To je důsledek mnoha faktorů:
Není motivace založit trvalý svazek s opačným pohlavím a mít děti:
Socioekonomických výhody pro ženy z manželství zmizely. Ženy už “nedědí“ status od muže (například když se dříve žena vdala za doktora, tak byla často označovaná “paní doktorová“ a většinou nějak pomáhala manželovi s jeho profesí).
Zcela vymizela vyšší motivace za založením rodiny. Dříve existoval nějaký tribalistický nebo náboženský stimulus.
Žijeme v konzumní společnosti, kde nám média ukazují prestižní, hédonistický a luxusní život. A samozřejmě velké utrácení. Proč? Protože v době, kdy není přirozený nedostatek, kapitalisté musí vytvořit umělá nouzi po službách a zboží. Kdyby materiální očekávání lidí rostla pomaleji než ekonomika, tak by to ohrozilo náš současný systém. Ještě horší je, že i stát svou politikou do tohoto chování všechny nepřímo nutí.
Mezi spodkem a vrcholem společnosti je tisíce schodů. Ale zároveň žádný ze schodů není tak vysoký, aby lidi demotivoval od cesty na vrchol. Proto mnozí obětují své mládí a stáří pro kariéru.
A pak tu je finální faktor, který všechny výše zapouzdřuje do jednoho. Když už máte vůli mít velkou rodinu, tak tu je málo potenciálních vhodných partnerů.
Když už člověk má první dítě, tak nemá moc motivaci si pořídit další:
Rodiče jsou tlačeni do rozložení jejich zdrojů na menší a menší počet dětí. Existuje velký tlak na sociální mobilitu. Když naši rodiče měli maturitu, my musíme mít minimálně bakalářský titul. To souvisí i s vyššími požadavky na odbornou způsobilost pro více a více povolání, ale buďme upřímní - velká část vzdělávání podléhá inflaci. Cíl je jenom ukázat, že jste prestižnější než druhý zájemce o práci, i přestože reálně nejste produktivnější.
Dnešní rodiče mají i jiný přístup k výchově. Zatímco dříve bylo cílem děti co nejrychleji osamostatnit a zapojit do chodu domácnosti, dnes je spíše tendence děti přeopečovávat a mít nad nimi neustálý dohled. Tento styl výchovy rodiče stresuje, což nejspíše kauzálně vede k menším rodinám.
Původní silné komunity složené z příbuzných, kamarádů a sousedů byly poničeny. Rodičům často nikdo nepomůže s dětmi, nedá jim dobrou radu nebo jim třeba neprodá věci po jejich dětech, aby nemuseli utrácet za nové.
Ženy rodí císařským řezem mnohem častěji než zdravotní stav vyžaduje - mnohdy ani není pro operaci objektivní důvod. A doktoři moc nedoporučují napodruhé rodit přirozenou cestou. A není úplně super se rozřezávat vícekrát. K tomu tato operace z neznámého důvodu vede k menší šanci na početí.
Je také možné, že lidé v minulosti neměli žádné možnosti plánovat počet potomků na základě ekonomické situace regionu, a proto měli obvyklý počet 5 dětí jako to bylo zvykem vždycky. Dnes mohou lidé reagovat na predikce o ekonomické krizi. Dříve ani nebyl znám způsob, jak ekonomickou krizi kvantifikovat.
Mnohé země v třetím světě zavedly tvrdou anti-natalistickou politiku. Což dává rozum, ale když to přeženete, tak rozbijete dřívější funkční kulturu a dostanete na oplátku nový problém: vymírání. Proto by země s vysokou porodností měly protlačit spíše politiku “tří dětí“ než “jednoho dítěte“ jako v Číně. Ve finále to udělá menší škody.
Proto se i obávám vlivu mediálních zpráv, které lidem podsouvají myšlenku, že nejlepší, co jde udělat pro planetu, je nemít děti. A k tomu dodat, že globální oteplování doslova spálí planetu do 50 let!
Je i možné, že štědrá podpora ve stáří snižuje porodnost, protože umožňuje lidem žít osamocený život.
Závěr
Na druhou stranu řešení nízké porodnosti znatelně korelují s řešeními globálního oteplování (zmrzačení konzumní společnosti). A řekl bych, že i s řešení rozkladu mentálního zdraví v posledních 50 letech. Takže můžeme vyřešit jeden problém a jako bonus vyřešit další. Také si vůbec nemyslím, že by technologický a ekonomický pokrok byl sám o sobě příčina úpadku. Vysoké porodnosti v “high-tech“ společnosti je teoreticky proveditelná.
Z pohledu realpolitik je nízká porodnost v Evropě dokonce požehnáním pro malé národy jako Česko. Kdyby naše počty relativně rychle rostly, tak se můžeme rozlézat na vymírající východ podobně jako Germáni od středověku do 40. let. A zároveň na západ, kde budeme viděni jako populace s vyšším lidským kapitálem než současný import.
Vliv národa je dost závislý na jeho velikosti. Bývalé demografického postavení Evropy relativně vůči světu byl jeden z důvodů, proč existovala tak obrovská koloniální impéria. V roce 1913 jsme byli 28 % světové populace272. Aktuálně jsme pod 10 % i se všemi nebělochy na západě. Počty lidí i ovlivnily dlouhou rivalitu Británie a Francie. Zatímco roku 1500 bylo 3,9 milionů Britů a 15 milionů Francouzů, roku 1950 už po Zemi chodilo 50 milionů Britů a 42 milionů Francouzů. Kdyby se tedy Napoleon I. narodil o 140 let později, tak by ho Britské impérium bez obtíží rozdrtilo. Další příklad jsou (z většiny) puritáni. Ti měli velmi vysokou porodnost (asi sedm dětí273, v Anglii jen pět) a celkem nízkou úmrtnost, takže populace britských kolonií v Severní Americe velmi rychle rostla a mohly vzniknout Spojené státy v celé své síle:
Zároveň by toto mělo být varování před podceňováním zemí třetího světa. I přestože jsme “vyspělejší“, tak oni mají počty (v Pákistánu se minulý rok narodilo více dětí než v EU). A to je dělá relevantní na světové scéně.
Zde je otázka, jestli to je hodně. Z absolutního pohledu Evropana ano, ale z pohledu Afriky, kde je dodnes hodně dětí zas tolik ne.
jak muž, tak žena, aby to bylo fér srovnání
https://www.statista.com/statistics/1033777/fertility-rate-japan-1800-2020/
Ženy nemohly na vysoké školy až do prohry v 2. světové. Střední školy pro ženy předtím je spíše připravovaly na to, aby byly dobré matky.
https://www.nier.go.jp/English/educationjapan/pdf/201403GEE.pdf#page=4
https://www.bbc.com/news/world-us-canada-41178021
Catholics and Unbelievers in 18th Century France
strana 20
https://annas-archive.org/md5/e1c6cd2fa912fc05b47ffcae9b82640d
Jako vždy skvělý článek
Ještě bych určitě zmínila, že řada žen zkrátka chodí do práce a chce chodit do práce tak, jako muži; neustále je nám předsouváno, že si musime mezi prací (tzv. "kariéře") a rodinou volit, ale když to uděláme, přijdou výčitky a ostrakizace. Kdyby stát nabídnul více míst v jeslích a školkách a více podpořil vzdělávání a zaměstnávání pracujících matek, které zkrátka pracovat chtějí, ale zároveň jsou otevřené rodině, řada z nás by se k mateřství přiklonila.