Tomáš Akvinský o příbuznosti a preferenci bližšího svého
Myšlenka nacionalismu, část I.; historie
Poslední oprava: 21/9/2024
§0.0.0 Tomáš Akvinský je znám jako teolog, co sepsal jednu z největších odborných knih jménem Summa Theologica1 a pokusil se vsunou Aristotelovu filosofii do křesťanské nauky. Mimo to ale ve svých dílem mluvil dost z církevní cesty a prohlásil mnoho odvážných tvrzení (aspoň na dnešní dobu).
Co je vlastně náklonností?
§1.0.0 Nejdříve by bylo správné chápat, jak Tomáš Akvinský definoval náklonnost až lásku k druhému. Což může být pro někoho žijícího 750 let poté neintuitivní záležitost.
Jak široce definovat lásku?
§1.1.0 První bod jest, že používání lásky a náklonnosti jako synonyma je na místě. “Andělský učitel” užívá latinské slovo amor, což v překladu není jen láska ve vztahu. Jak tvrdí v Prima Secundae Partis, 26, 3:
každá totiž obliba nebo milost jest láska, ale ne obráceně
§1.1.1 Stejným způsobem je chápán stejnojmenný římský bůh (Amor). Ten jest manifestací jakékoli náklonnosti k živým, neživým či abstraktním věcem. Možno až všepojící motivující touhy konat. Lze tedy milovat hudbu, peníze či biologii.
§1.1.2 Láska se dle něj však dá v základu dělit na dychtivou a přátelskou. Jak je psáno v Prima Secundae Partis, 26, 4:
K tomu tedy dobru, které někdo chce jinému, jest láska dychtivá;
k někomu pak, jemuž chce dobro, jest láska přátelská.
§1.1.3 Následkem je láska dychtivá konána za cílem určitého dobra, kde druhý je jen instrument této akce = amor concupiscentia. Láska přátelská je konána za cílem vyhovět dobru, které si přeje druhý = amor amicitiae. Český překlad je tedy pro dnešního člověka dost matoucí. Láska mezi mužem a ženou z romantických filmů spadá spíše do druhé kategorie. Nikdo však nepopírá, že z amor amicitiae může vzniknout erotická tužba.
Lze milovat zle?
§1.2.0 Druhý poznatek je, že láska je vždy vnořena do člověka s dobrým cílem. Je nemožné vidět zlo a propadnout mu touto touhou. Jak je souzeno v Prima Secundae Partis, 26, 4:
Musí se říci, že, jak Filosof praví v II. Rhetor., "milovati jest chtíti někomu dobro". Tak tedy pohyb lásky tíhne k dvojímu, totiž k dobru, které někdo chce někomu, buď sobě, nebo jinému, a k tomu, jemuž chce dobro.
§1.2.1 Zda náklonnost vede ke zlu, jedná se o mylné pochopení dobra. Člověk je tvor racionální, a tak je jeho láska ovlivňována jeho vědomostmi o světě, které mohou být samozřejmě mylné. Jak pravil v Prima Secundae Partis, 27, 1:
… jak bylo řečeno, láska obnáší jakousi sourodost nebo zalíbení milujícího vůči milovanému: každému pak jest dobrem to, co jest mu sourodé a úměrné. Proto zůstává, že dobro jest vlastní příčinou lásky.
… zlo nikdy není milováno leč pod rázem dobra, totiž pokud jest z části dobrem, a vnímá se jako dobro jednoduše; a tak nějaká láska jest špatná pokud tíhne k tomu, co není jednoduše pravým dobrem. A tímto způsobem člověk miluje nepravost, pokud nepravostí dosahuje nějakého dobra, třebas potěšení nebo peníze, nebo něco takového.
§1.2.2 Následkem když Tomáš Akvinský mluví o lásce z jakékoli příčiny, chápe ji jako něco přirozeného se správným úmyslem. Což platí o většině tužeb vycházející zevnitř. Hřích je jen zúchylnění přirozenosti. Což znamená, že třeba touha nasytit hlad a užít si dobrého jídla se může zvrátit v obezitu a přejídání.
Podobnost jako příčina náklonnosti
§2.0.0 Dále je v tomto spisu řešen původ lásky. Jedna z nich je jmenovaná vědomost. Zda neznáme milovaný předmět do dostatečné míry, nelze k němu cítit tuto náklonnost (následkem láska na první pohled není legitimní).
§2.0.1 Druhá příčina je sepsána u: Co je příčina lásky? v Prima Secundae Partis, 27, 3. Zde jest psáno:
Musí se říci, že podobnost, vlastně řečeno, jest příčinou lásky …
První tedy způsob podobnosti jest příčinou lásky přátelské, nebo blahovolné; z toho totiž, že nějací dva jsou podobní, jako majíce jeden tvar, jsou nějak jedno v onom tvaru; jako dva lidé jsou jedno v druhu člověčenství a dva bílí v bělosti. A proto cit jednoho tíhne k druhému jako k jednomu se sebou, a chce jemu dobro, jakož i sobě.
§2.0.2 Jedná se o amor amicitiae. Člověk plní přání druhých na základě toho, že mu jsou podobní, protože je zde nějaká přirozená zaujatost. Nemluvíme však nutně pouze o evoluční preferenci geneticky blízkého (které si nejspíše byl Tomáš Akvinský plně vědom), ale lze poukázat na podobnost specifického zájmu či vizáže. Nebo více abstraktní formě jako talent či vědění - myšleno jakože básník a malíř se zkamarádí pojeni svým uměleckým talentem, který se však manifestuje jinou formou.
§2.0.3 Toto potvrzuje moderní věda. Britové, co vypadají cize, jsou hodnoceni jako méně atraktivní. “Známost tváře“ a atraktivita má skoro až neuvěřitelnou korelaci 0,942. Dále dle srovnání partnerů z britské biobanky dle 133 charakteristik se zjistilo, že jen 3 signifikantně negativně korelují3. Rčení “protiklady se přitahují“ je tedy nesmysl. Lidé si vyhledávají sobě podobné partnery.
§2.0.4 Text výše pokračuje:
Ale druhý způsob podobnosti jest příčinou lásky dychtivé nebo přátelství užitečného či těšícího: protože v každém jsoucím v možnosti, jako takovém, jest žádost svého uskutečnění, a z dosažení jeho se těší, jestliže jest cítící a poznávající.
§2.0.5 Zároveň je tedy možno stvořit podobenstvím amor concupiscentia. Zde se však jedná o doslova sebelásku. Např. člověk se snaží vytvořit v okolí prostředí, kde se bude cítit příjemně a bezpečně. Což má obvykle dobrý vliv i pro ostatní v jeho bublině. Nebo dva vědci spolu kooperují za účelem objevit více o životě Keltů.
§2.0.6 Tato forma lásky z podobenství i vysvětluje, proč občas nenávidíme podobné mnohem více než cizí. Například když se jedná o konkurenci v mé sféře. Ta je totiž překážka naplnění vrcholu hierarchie náklonnosti, což je ego. Je řečeno:
Každý pak sám sebe více miluje než jiného; protože se sebou jest jedno v podstatě, s druhým však v podobnosti nějakého tvaru. A proto, jestliže z toho, v čem jest mu podobný v podílu tvaru, on sám má překážku dosažení dobra, které miluje, stává se mu nenáviděným, ne pokud jest mu podobný, ale pokud jest překážkou vlastního dobra. A proto hrnčíři se potýkají navzájem, protože sobě navzájem překážejí ve vlastním zisku …
§2.0.7 Lze shrnout, že tato myšlenka není úplně populární mezi všemi křesťany a nekřesťany - tvrdit o lásce, že pochází ze mne, nikoli druhého, není zrovna něco krásného až romantického k vyřknutí v naší kultuře.
Optimalizace pro nejvíce náklonnosti
§3.0.0 Tomáš Akvinský šel ještě dále. Údajně zde je určitá adekvátní míra příbuznosti v populaci.
§3.0.1 Katolická církev se z dodnes úplně očividného důvodu snažila eradikovati i lehce příbuzenské sňatky. Jak píše “Andělský učitel“ v nedokončené čtvrté části (nepřeložené do češtiny)4:
Proto bylo v dávných dobách zakázáno uzavírat manželství i ve vzdálenějších stupních příbuzenství, aby příbuzenství a spřízněnost mohly být zdrojem širšího přirozeného přátelství; a to bylo rozumně rozšířeno až do sedmého stupně, jednak proto, že za tímto stupněm bylo obtížné mít jakoukoli vzpomínku na společný rod, jednak proto, že to bylo v souladu se sedminásobnou milostí Ducha svatého.
§3.0.2 Cíl byl rozšířit přirozenou náklonnost k širší populaci omezením klanových struktur, které se i dodnes v zemích třetího světa udržují manželstvími mezi bratranci a sestřenicemi5 (častěji přes dvě kolena). Stejný názor zastával Augustin z Hippa6.
§3.0.3 Později (1215 při Čtvrtém lateránském koncilu) se od extrémní restrikce až po sedm generací stejných předků opustilo k prohibici sexuálních vztahů mezi občany s jen stejným praprarodičem7:
Později se však církevní zákaz omezil na čtvrtý stupeň, protože bylo zbytečné a nebezpečné rozšiřovat prohibici na vzdálenější stupně příbuzenství. Zbytečný proto, že láska v mnoha srdcích ochladla, takže se vzdálenějším příbuzenstvem je pojilo sotva větší přátelství než s cizími lidmi; a nebezpečný proto, že kvůli převládající rozmařilosti a nedbalosti lidé nebrali ohled na tak početné příbuzenstvo, a tak se zákaz vzdálenějších stupňů stal pro mnohé zatracením.
§3.0.4 Stručně řečeno Tomáš Akvinský a údajně i římská církev se obávala přebujení individualismu. Lze usuzovat, že dnešní svět je dle něj “zatracen”, když se i jiná etnika promíchávají mezi sebou a individualismus je na historickém maximu.
§3.0.5 Mimo to by mělo býti řečeno, že další účel těchto prohibicí bylo zničit přelévání majetku manželskou politikou (což se ne úplně podařilo vymýtit u šlechty). Proto se tyto zákazy vztahovaly i na nevlastní příbuzné v rodině. Bývalo mezi bohatou třídou běžné, že zda zemřel manžel, manželka si musela vzít jeho bratra, aby se uchoval odkaz rodiny.
Co to říká moderním lidem?
§4.0.0 Tomáš Akvinský byl v mnoha věcech úplně mimo. Například věřil, že lidská nezvířecí duše vstoupí do těla dítěte v 40. dni těhotenství jen proto, že to nějaký chytrý pán před staletími napsal. Avšak člověk minulosti si zakládal svůj světonázor na i observaci a zkušenosti předků, které jsou mnohdy založeny na skutečnosti.
§4.0.1 Ač je jeho kniha poskvrněna teorií inteligentního designu a pohledu na neměnnou přirozenost všeho, v tomto smyslu měl bystré oko. Darwinova teorie je právě velmi nakloněna jeho chápání náklonnosti jako něčeho vycházejícího z podobnosti.
§4.0.2 Zároveň je nutno řešit vztah k modernímu nacionalismu. Myšlenky “Andělského učitele“ popisují nějaký metafyzický základ ospravedlňující koncept etnika. A to přeci jen bylo základním kamenem mnoha společností po vymizení menších struktur jako kmen či klan.
§4.0.3 Teorie Tomáše Akvinského si tedy bezpochyby zaslouží více pozornosti. Nezávisle na něm zkoumal vliv příbuznosti v populaci John Hajnal a Werner Conze v 20. století.
V dalších příspěvcích rozhodně hlouběji rozeberu myšlenku nacionalismu a evoluční výhody.
https://www.newadvent.org/fathers/120115.htm
Chapter 16.— Of Marriage Between Blood-Relations
zmiňované stupně jsou generace nazpět:
Sestřenice a polo-sestřenice je dvě generace nazpět (společný prarodič), tedy je pod limitem. Polo-sestřenice přes dvě kolena též, jelikož sdílíme jednoho předka tři generace nazpět. Sestřenice přes tři kolena (společný prapraprarodič) už však je za hranicí.
U původního sedmi stupňového omezení si mohu vzít až sestřenici přes šest kolem (stejný praprapraprapraprarodič). Což je značně absurdní. Kdo někoho takového zná?