Existuje na západě evoluční selekce pro vyšší plodnost?
Je možné nedělat nic a počkat až se problém nízké porodnosti vyřešení sám?
V mém předchozím článku jsem zmínil, že u lidské plodnosti se není nutné zaobírat dědičností. Ale co když se zaměříme na plodnost v relativně homogenním prostředí germánských zemí po první demografické tranzici?
Není pochyb, že relativně krátká změna prostředí může způsobit změnu genetiky populace. Pro příklad lze vzít dýmějový mor v 14. století. Před ním neexistovala žádná evoluční selekce pro imunitu vůči tomuto typu nemocí. Ale několik desetiletí vln, které zabily asi 40 % populace, vynutily dominanci určitých genů s ochranou proti této chorobě1. Jak epidemie skončila, tak evoluční selekce zase zmizela. Je nepravděpodobné, že máme v roce 2024 lepší vrozenou imunitu vůči moru než lidi v roce 1500.
To samé může platit i na plodnost. Před rokem 1800 na západě neexistovala žádná evoluční selekce pro vyšší plodnost2. Později začala vymírat vyšší třída a před ~100 lety začali vymírat všichni. Po 30. letech se situace krátce zlepšila. V Česku tedy máme dohromady 58 let3 vymírání v posledních 200 letech. V západních zemích toto období trvá 70-75 let. Což je přibližně 3 generace. Co kdyby současný systém existoval dalších staletí s nulovou imigrací? Existuje teorie (mluvil o ní např. Edward Dutton), že se pomalu vyvineme do jiné rasy, která instinktivně nebude reagovat na současné sociální tlaky způsobující nízkou porodnost. Problém je, že jakmile se adaptovaná populace stane většinou, tak se původní systém rozpadne. A jejich získaná imunita bude nejspíše k ničemu, protože se nejedná o přímou selekci plodnosti, ale nepřímou.
Takový scénář je však nepravděpodobný. Struktura genů populace je na západě měněna primárně imigrací. Zde se nachází mnohem větší síla, která se může jednoho dne obrátit proti současné kultuře a “vyléčit ji“. Další scénář je, že současný systém se změní a začne působit jiná evoluční selekce. Což může znamenat změnu elity nebo rozpad civilizace a návrat do “doby temna“ jako v raném středověku.
Je tedy plodnost dědičná?
Máme nějaké důkazy o sebe-léčení “národního organismu”? Lze poukázat na vyšší pravděpodobnost narození dvojčat od 60. let v zemích prvního světa (v ČR 1 %→2 %). V době babyboomu od konce 30. let šance na narození dvojčat zase klesala4. Dávalo by smysl, že když mnozí rodiče chtějí mít jen jedno dítě a zároveň dvojčata mají mnohem větší šanci na přežití než dříve, tak vznikne velká výhoda pro geny (nebo prostředí) způsobující mnohočetnost dětí.
Další důkaz je vliv početnosti rodin na politiku. Kdyby konzervativci neměli od roku 2004 více dětí než liberálové, tak by v roce 2018 byla podpora interrupce o 3,6 % nižší a stejnopohlavního manželství o 3 %5.
Pojďme se podívat na samotnou dědičnost počtu dětí:
USA/Británie
U dat okolo roku 2000 z Británie a USA, vidíme, že opravdu vznikl genetický základ plodnosti. V USA koreluje počet dětí jednovaječných dvojčat na 0,35 a v Británii 0,46. U dvojvaječných jsou čísla nižší. Genetika tedy vysvětluje 28 % variace v plodnosti v USA a 47 % v Británii. U věku při prvním manželství lze genetikou vysvětlit 29 % a 30 % variace6. Což je docela dost. Vliv stejného rodinného prostředí je pod 10 %. Jako rodiče nemáte moc velkou moc nad počtem svých vnoučat.
Tyto dvě studie měly informace o osobnosti (OCEAN), IQ a vzdělání. Z toho bylo možné odvodit, jak selekce pro vyšší porodnost bude ovlivňovat šíření těchto vlastností. Obráceně můžeme odhadovat, kteří lidé mají predispozice k vyššímu počtu dětí. U genetického vlivu se u obou zemí našel znatelný vliv svědomitosti (conscientiousness) a příjemnosti (agreeableness). Lidé, kteří jsou více čistotní, spolehliví, snažící se mít dobré známky ve škole a rádi si vše naplánují, mají méně dětí. A část populace, která je kooperativní, důvěřivá, klidná a spíše submisivní okolí, má více dětí. Nepřekvapivě byla silná spojitost u genů způsobující pozdější založení rodiny s počtem dětí7.
Když to shrnu, tak tyto asociace vysvětlovaly v USA 5 % variace v plodnosti napřímo. Dalších 8 % nepřímo skrz odkládání založení rodiny do vyššího věku. A 17 % variace v plodnosti byla důsledek přímého vztahu s odkládáním založení rodiny. V Británii 11 %, 10 % a 17 %8.
Není ani nutné použít dvojčata k odhadu genetického vlivu na vlastnosti člověka. K experimentům nabádá rozsáhlý program adoptování sirotků z korejské války americkými páry. Porovnáním adoptovaných a biologických dětí pak lze vypočítat vliv genetiky. Zde byl výsledek 19,6 %9. Nižší číslo může být způsobeno starším vzorkem.
Data z britské genetické banky nám zase ukazují, že geny spojené s vyšším počtem dětí také vedou k:
nízkému vzdělání
nízké inteligenci
různým vlastnostem spojeným s tloušťkou (BMI, váha, šířka pasu, poměr boků a pasu)
a nepřekvapivě k nižšímu věku narození prvního dítěte10
To jsou rozhodně špatné zprávy o možné budoucnosti (bílých) Britů!
Dánsko
Studie z Dánska nám ukazuje, že genetický vliv na plodnost se nafoukne (na ~45 %) v období demografické změny (u žen narozených v 80. letech 19. století a 50. let 20. století). Mimo tyto období je dědičnost ~10 %. Bohužel nám neukazuje, co se děje u žen v posledních 50 letech.11.
Další dánská studie omezená se na lidi narozené v 50. letech našla 33 % dědičnost plodnosti. 10 % variance z těchto 33 % (=> 3,3 % celkově) bylo důsledek spojitosti s dědičností věku, kdy se osoba poprvé pokoušela mít dítě12.
Nizozemsko
V nizozemské studii řešící první propad porodnosti v 19. století se našel vliv dědičnosti na plodnost u mužů a žen v městech (~55 %). U povolání byla dědičnost znát jen u dělníků v zemědělství (~41 %) a oblastech, kde bylo 10-60 % lidí protestanty/katolíky (~36 %). Jak v silně nábožných oblastech, tak bezbožných nebyl vliv dědičnosti signifikantní. To může být způsobeno absencím tlaku většiny na menšinu. Lidé měli možnost si vybrat, s kterou skupinkou se budou stýkat, což může způsobovat genetickou selekci. Dále genetické vlivy byly signifikantní jen u žen narozených po roce 185013.
Švédsko
Ve švédské studii bohužel nezkoumali více než dědičnost. U počtu dětí byla 24 % a vnoučat 16 %14.
Důkaz o změně prostředí v posledních 10 letech?
Existuje jedna studie, která vzala tyto poznatky, a pokusila se z nich sestavit model budoucí plodnosti v Evropě, který zohlední, jak budou špatně adaptovaní lidé od roku 2015 postupně vymírat. Pro Evropu vypadaly výsledky takto15:
Je těžké kritizovat tyto výsledky, protože nespojité čáry ani nejsou 95 % intervaly jistoty, ale pouze 90 %! Realita spíše kopíruje spodní nespojité čáry. Ale i pesimistický scénář ukazuje, že se do roku 2100 by se měla plodnost přirozeně zvednout. Akorát nikoli na >2 děti/žena. Lepší než nic?
Druhý pokus o vytvoření modelu růstu budoucí populace z roku 2021 nebyl tak optimistický. Ač nepopíral vliv genetiky na navýšení porodnosti, tak odmítá myšlenku, že by při udržení současného systému začala porodnost “přirozeně stoupat do zelených čísel“16.
Závěr
Bohužel nemám žádné studie tohoto typu z východní Evropy. Ale myslím si, že tyto podklady stačí k odmítnutí teorie, že konzervativci se mohou odklidit někam na venkov a pomalu přemnožit liberály. První problém je, že vliv prostředí je jednoznačně dominantnější než genetika.
Za druhé v roce 1991 mělo v ČR 5,8 % žen nad 15 let >3 děti. Roku 2021 jenom 3,4 %17. Počet velkých rodin klesá a ne všechny jsou nutně konzervativní. I když přičtu rodiny s 3 dětmi, tak realistický odhad konzervativní populace s 2x více dětmi než je aktuální průměr (~1,45 dětí / žena18) je jeden Čech z dvaceti. Než se tato skupinka stane většinou populace, tak i v nejvíc optimistickém scénáři uplyne 100 let. Když zohledním odpadání dětí od filosofie rodičů, tak bod zvratu se stane ještě vzdálenější. A hlavně - tato skupinka nevymírajících konzervativců zatím existuje jen v mé hlavě při psaní tohoto článku. Aby mohl jmenovaný scénář pomalého ovládnutí našeho prostoru v středu Evropy nastat, tak by se musela začít chovat jako dříve Židé - což znamená endogamie, život společně v ghettu a zavržení přejímání zvyklostí od zbytku populace.
Závěr zůstává stejný - je nutné se soustředit na změnu našeho systému než čekat až se problém vyřeší za nás. Výsledek se nám totiž nemusí líbit …
spíše pro vyšší sociální status, protože úspěšnější lidé měli více dětí - viz Gregory Clark
Opět výborný článek, díky
Částečně se nemusí jednat o evoluční adaptaci, ale o prostý fakt, že starší sourozenci, zejména pokud mají sourozence mladší o více let, jsou určitým způsobem navyklí k péči o děti, pokud tedy nemají za rodiče milionáře, kteří si mohou dovolit chůvy. Za starých časů byla péče starších sourozenců o mladší základní kámen rodiny, dnes to je minimálně v USA a Kanadě týrání a zanedbávání dětí. Pro většinu mladých lidí je péče o děti něco podobně cizího a nepředstavitelného, jako těžit lithium v Kongu, protože nic takového nikdy nedělali. Když se člověk v dospívání musel starat o mladší sourozence, tak má s péčí o děti zkušenosti a není to pro něj cizí neznámá činnost, takže je pravděpodobnější, že bude mít více dětí. Jedináčci jsou mnohdy vychováváni způsobem, který prakticky znemožňuje (finančně pokojově a časově) mít třeba tři děti, přičemž lidé většinou do značné míry kopírují výchovu svých rodičů. Naopak ti, kdo měli tři sourozence, jsou zvyklí, že je normální více dětí v jednom pokoji, pomoc starších sourozenců rodičům a rozumná míra samostatnosti dětí, přičemž tento pozitivní výchovný styl, kterým byli vychováváni, jim pak umožňuje mít více dětí. Lidé z více sourozenci jsou zvyklí se nějak „omezit", takže jim nevadí „se omezit“ i v dospělosti. Naopak jedináčci jsou častěji zvyklí z dětství na intenzivní rodičovství, vlastní pokoj a další donedávna neexistující věci, takže toto většinou chtějí „dopřát“ svým dětem, což jim ztěžuje mít více dětí.