Ekonomický zázrak v Chile: Review
Ne až tak neoliberální Pinochet?
Úvod
§0.0.0 Před třemi dny slavil narozeniny již zesnulý Augusto J. R. Pinochet. Ten je slavný, jelikož s podporou CIA svrhl vládu socialisty Salvadora G. Allendeho a od září 1973 implementoval v Chile liberální ekonomický program pod taktovkou mladých ekonomů z “Chicagské školy”. Někdy nazývání Chicago boys.
§0.0.1 Vojenská junta byla od počátku navrhnuta jako technokraticky založená. Jejím cílem bylo i změnit vztah státu k lidem. Odteď měla vláda jednat ryze pragmaticky a podobná neexistence hádání se mezi různými ideology byla vynucována i u běžné populace.1
Nejvyšší plánování bylo v rukou instituce ODEPLAN, které +- koordinovalo veškeré ministerstva. Vůdčí ekonomové z této skupiny se samotnému Pinochetovi více líbili, protože prezentovali své myšlenky na základě dat a studií, než více tradiční vládní činitelé a oligarchové z minulé doby, kteří nezněli při konferencích tak vědecky. Tedy neměl potřebu se velmi aktivně míchat do záležitostí budoucnosti státu, ač měl skoro absolutní moc.
Vláda i hojně spolupracovala s univerzitami, aby z studentů mohla rekrutovat adepty na různé prázdné vládní pozice. Ve výsledku byl stát překvapivě mladý.2
§0.0.2 Problém samozřejmě byl, že samotní studenti s zájmem pracovat s režimem měli úplně stejné ideologické zakotvení a speciálně v tehdejší době nebyli zrovna původem “běžná populace“. A podobné se dá říci i o zbytku expertů. Tedy nikdo hluboce neřešil možné nedostatky volného trhu. I tak byl tento charakter státu spíše efektivní než závadný. Jejich kroky minimálně zvládly zkrotit obrovskou inflaci a v zemi nenastal takový propad životní úrovně a porodnosti jako po rozpadu SSSR:
§0.0.3 Být lepší než post-sovětské země je ale hodně nízká laťka. Není žádný pochyb, že speciálně s víceméně neexistující opozicí šlo udělat celý přerod více ladně. A to speciálně když vezmeme v potaz, že původní ekonomika nebyla celkově znárodněna jako tady, ale stále existoval nějaký soukromý sektor i v posledním měsíci vlády Alendeho.
Friedman i tak v jeho dopisu Pinochetovi prorokoval3:
I believe that the experience of Germany and Japan after World War II, of Brazil more recently, of the post-war readjustment in the U.S. when government spending was slashed drastically and rapidly, all argue for shock treatment. All suggest that the period of severe transitional difficulties would be brief--measured in months--and that subsequent recovery would be rapid.
§0.0.4 To se však vůbec nestalo. Problémy pro chudší většinu lidí se táhly roky. Nezaměstnanost se stále držela nad 10 % a chudoba vyšší než za dříve. Jejich stav byl přímo způsobem chaoticky rychlou privatizací, jak mnoho vládních projektů bylo zrušeno a dělníci propuštěni, ač trh ještě nevyplnil tuto díru4. Ani běžný člověk nebyl připraven na tolik změn za krátký čas, což očividně vede k ne nejvíce racionálnímu chování na trhu.
§0.0.5 Vše mohlo být pravděpodobně horší, kdyby Pinochet nevetoval několik neoliberálních reforem, které nebyly dotažené do konce, za to však velmi radikální. Proto si např. po celou dobu diktatury si Chile uchovalo minimální mzdu, která se zvedala +- s inflací5 nebo privatizace sociálního systému nepřišla hned po puči6.
§0.0.6 I tak si rychlá změna ekonomiky po prvních úspěších vyžádala své oběti, které již opravdu nelze hodit na minulý režim.
Bankovní krach
§1.0.0 Jeden z původců krize roku 1982 byl nepříliš uzrálý bankovní sektor. Už v prvních letech režimu nastalo mnoho insolvencí finančních institucí, jelikož je mohl založit víceméně každý bez rozdílu. Od roku 1976 např. musel být navýšen minimální možný vklad sedminásobně7. Těchto pár regulací však nebylo dost k vytvoření stabilního bankovnictví.
§1.0.1 Menšina kapitalistů koupila dříve národní banky a začala svým firmám levně půjčovat. Což dalo velkou část ekonomiky Chile do rukou +- kartelů, nikoli spravedlivého trhu. Mnohdy se rozprodávaný majetek státu skupoval na dluh, což nečekaně s úpadkem ekonomiky dopadlo katastrofálně.
§1.0.2 Dále banky neměly žádné limity na zadlužení zahraničním aktérům, tedy mnohdy vedly riskantní politiku a zadlužovaly se cizímu kapitálu. Mnoho bankéřů i bylo cizinci s ne příliš dobrými znalostmi deregulovaného systému, a následkem půjčovali každému, kdo si zažádal, bez dlouhého ověřování, zda bude moci peníze splatit.
§1.0.3 Stát byl však z části též viníkem. V roce 1979 inflace stále neopadala dostatečně rychle a stát se tedy rozhodl zafixovat cenu Pesa vzhledem k dolaru. Což mělo své výsledky. Bohužel v roce 1980 nebyl v amerických volbách zvolen tehdejší prezident Carter, ale Ronald Raegan, který se rozhodl vést úplně jinou monetární politiku a udržet dolar silný. Zahraniční spekulanti začali v reakci skupovat Pesa a stejně rychle jak chilskou ekonomiku nastimulovali cizím kapitálem, tak ji zase opustili.8
§1.0.4 Změna kurzů také vedla k preferenci importu nad exportem, což zničilo mnohé místní firmy a příjmy státu z vládou vlastněných lukrativních těžebních podniků.
Hernán Büchi a odklod od ortodoxního neoliberalismu
§2.0.0 Pinochet v reakci vyhodil všechny ministry, kteří věřili, že volný trh se s důsledky celosvětové recese vypořádá bez pomoci9. Vliv všech Chicago boys ve vládě následně zkolaboval, jak armáda přestala důvěřovat v jejich údajnou intelektuálnost. Role plánovače státní ekonomické politiky se ujal primárně Hernán Büchi, který byl též podobného univerzitního původu, ale nebyl ekonom, nýbrž inženýr. Jelikož zastával od puče 6 vládních funkcí, měl rozsáhlý přehled o problémech státních výdajů, i přestože mu bylo v roku krize pouhých 33 let10.
§2.0.1 Stát se začal rychle vypořádávat s mnoha problémy. Cla na import se dočasně zvýšila na 35 % z 10 % (později se postupně snížila na 15 % ke konci krizového období).
§2.0.2 Do roku 1985 stát znárodnil 54 % bank a 47 % finančních institucí11. S finanční podporou Světové banky začal proces náprav netransparentního chaotického bankovního sektoru, při kterém se zase pomalu přesouval mimo vlastnictví státu. Monetární politika se obrátila více na export, aby na těžbu bohaté Chile mohlo profitovat z prodejů, a dostala více flexibilnější plánování12 narozdíl od předchozí snahy zkrotit inflaci za každou cenu13.
§2.0.3 Další problém, který řešil, byly podivné státní transfery (dávky, dotace, atd.). Ač by je měli dostávat nejchudší, většinou končili u finančně schopných tříd. Toto nebyl problém pouze Pinocheta, ale něco dlouhodobě smrdícího v chilském systému. Dle Bücheho ideologie by měli být majetní co nejvíce odstřiženi od státních peněz, aby pomohli rozvíjet soukromé řešení a nepolykali finance pro ty, co skutečně státní podporu potřebují. Dá se říci, že se tento systém povedl. Nejchudší procenta populace získávala v posledních letech Pinocheta až polovinu příjmů od státu14 např. formou příspěvků na energie.
§2.0.4 V době krize se i vytvořilo mnoho pracovních vládních programů, které daly zaměstnání na zkrácený úvazek všem nezaměstnaným ženatým mužům15 (cca půl milionu lidí). Výdaje na sociální podporu se více než zdvojnásobily16 (později klesly, jak opadlo nejhorší). Stát za Büchiho tedy spotřebovával podobně % HDP jako vlády před pučem (mimo poslední rok Allendeho, kdy začal prosazovat radikální reformy)17. Tolik k zázraku malého státu ...
§2.0.5 Mělo by se však říci, že se stále jednalo na české poměry o jasně pravicového ministra. Mnoho státu nedůležitých sektorů bylo dále zprivatizováno jako např. telefonní operátoři. Počet podnikatelů začal s příznivějším prostředím vzrůstat mnohem rychleji než za více deregulované éry Chicago boys:
V 80. letech započaly též více povedené privatizace:
Privatizace zdravotnictví
§2.1.0 Vůbec než začala krize roku 1982, Büchi stál za plánem částečného převedení zdravotnictví do soukromého sektoru.
§2.1.1 Ve zdravotnictví se vytvořily dva oddělené systémy. Soukromý a veřejný. Člověk si mohl vybrat do jakého vstoupí kdykoli chtěl (toto přeběhlictví je např. v podobném Německu regulováno18), ale nezávisle na něm musel odvádět (sám o sobě, nikoli zaměstnavatel jako tady v ČR) aspoň 7 % své mzdy. Chudí lidé samozřejmě neměli možnost jít do soukromých rukou, ale vláda jim alespoň financovala příspěvky státnímu zdravotnictví ze svých peněz. Celkově je ale tato veřejná služba na starost okresům. Toto je hezký rozdíl oproti jinému zprivatizovanému zdravotnictví - USA, kde mnozí lidé jsou zcela bez zdravotního pojištění19.
§2.1.2 Soukromá sféra je očividně mnohem lepší kvality. Její předplatitelé dávají v průměru do systému mnohem větší příspěvky a různé příplatky mohou z nemocničního pokoje udělat skoro luxusní hotel.20
§2.1.3 Zásadní nedostatek byl podobný jako u zestátněných zdravotnictví a to je podfinancování veřejné části (kterou primárně užívalo 85 % populace). To vedlo k dvojím standardům, ale není důvod ničit dobře fungující soukromý sektor pro “lidskou rovnost“, hlavně když naprostá většina korporací v něm vykazuje profit21. Obecně však souhlasím s post-Pinochet navýšením rozpočtu zdravotnictví. I přes něj je systém stále daleko od molochu polykající peníze ve velkém s pramalou efektivitou jako zde v ČR, kde platíme na zdravotní pojištění 13,5 % ze své mzdy22, ač zdravotníci mají stále malé mzdy.
Privatizace penzijního systému
§2.2.0 Mnohem větší privatizace byla penzijního systému, která minula pouze vojáky a policisty. Do toho musí každý odvádět 10 % svých příjmů. Ty jsou uloženy uvnitř společnosti, která je investuje (do 30 % uchovaných peněz je povoleno investovat i více "klasicky"- např. kupováním akcií firem). Takže důchod jsou víceméně vložené peníze + inflace + zisk. Není zde žádná minimální doba, kterou člověk musí odpracovat, aby pobral důchod jako tady v ČR. Co vložím, dostanu zpět. Pokud zemřu nečekaně brzy, zbytek na účtě dostanou mé děti. Zda má vybraná spořící firma zkrachuje, musím si vybrat jinou a stát mi dorovná ztracené peníze jakoby byly vždy uloženy v novém fondu.23
§2.2.1 Výhodou je, že penze nejsou ponziho schéma jako tady v Evropě nebo v Chile před 80. lety. Bývalý systém - z kterého přišla většina peněz dnešních důchodců - byl zcela neudržitelný a poničen inflací24. S srovnatelnými výsledky byl o 42 % dražší než privatizovaný25. Bohužel zatím není nikdo, kdo by šel do důchodu čistě z nového systému, tedy dnešní nízké důchody jsou i dědictvím minulého. K tomu se změnila bankovní politika k mnohem nižším úrokovým sazbám, což neprospívá akumulování zisku na účtech. Tedy dnešní problémy nejsou zcela způsoby "zlým neoliberalismem".
§2.2.2 Očividné nevýhody byly diskriminace žen s dětmi. Ty musí založením rodiny udělat oběť penězi, které by jinak přitekly do důchodového fondu. Zde je bezpochyby nutnost státního financování, jelikož už i chilský systém začíná trpět na zmenšující se poměr mladých x starých v populacim, jak porodnost opadla pod 2 děti/žena26. Toto lze vyřešit navýšením povinných odvodů. Zde v ČR je máme 2,2× vyšší27, i přestože běžný důchodce dostane jen 1,6× více ze svých předchozích příjmů než v Chile28.
§2.2.3 Důvod proč Chile obecně mělo nižší důchody relativně vůči předchozím příjmům je dobrovolnost plateb živnostníků. Těch je v Chile mnoho a většina do systému neodvádí. Mnohdy i obyčejní lidé vynechávají platby, což již snižuje důchody29. Proč?
§2.2.4 Prvním důvodem je pramalá finanční gramotnost lidí. I přestože nedávno proti důchodovému systému protestovali, tak jen menšina má představu o tom, kolik do něj odvádí, ba jak celý fond funguje30.
§2.2.5 Druhý důvod je, že od počátku reformy stát počítal s tím, že mnozí neodvedou do systému dostatek peněz, aby dosáhli adekvátních příjmů ve stáří. Nastavil se tedy z daní dotovaný minimální důchod o cca 75 % minimální mzdy, který se s ní posouvá vzhůru o inflaci a je dostupný všem, co odpracovali 20 a více let. Mnozí lidé si tedy řeknou, že toto jim vystačí a nestarají se dále o svou budoucnost31. Na což by správný libertarián odpověděl, že máme zrušit minimální důchod, aby lidé neriskovali, ale dle mého názoru byl úsudek Pinochetovy vlády správný a trocha zneužívání se dá tolerovat, když tu nebudou živořící důchodci ...
Školství
§2.3.0 Další část reforem se týkala školství. To se z většiny nezprivatizovalo, ale školy už nebyly na starost ministerstvu školství, ale teď se přesunuly pod kontrolu obcí. Aby nenastala situace, kdy školy z oblastí s malými daňovými zdroji jsou podfinancované, obce dostávají (celo)státní peníze dle počtu žáků v místních školách. Lokální úřady však i tak mohou navýšit rozpočet lokálními daněmi. Zajímavé však je, že tyto peníze na žáka mohly dostat i soukromé školy za podmínky, že nežádají školné.32
§2.3.1 Tento systém však měl nedostatky na venkově, kde je přirozeně málo dětí, které i tak potřebují kvalitní vzdělání bez např. spojování ročníků, aby se ušetřilo na počtech učitelů nebo rušení škol v regionech, což by znamenalo pro mnohé jezdit desítky km. Proto se roku 1988 dal pokyn k vytvoření speciálních dotací pro málo obydlené oblasti33.
Výsledky režimu
§2.4.0 Když se podíváme na výsledky Büchiho snažení v posledním roce Pinochetovy junty, tak:
Zásadní problém byla nedostatečná osvěta. Finanční gramotnost je v kapitalistické ekonomice potřeba, aby se zamezily různé negativní externality.
Nezaměstnanost klesla z 30,4 % na 6 %.34
Stát si mohl dovolit nízké daně, poněvadž velmi profitoval z státem vlastněných korporací (6 z 10 největších zaměstnavatelů). Hlavně CODELCO, měděné doly, generovaly 1/5 státních příjmů35. Například koncem 80. let stát snížil daně ještě více v reakci na rostoucí ceny mědi a vyšší výnosy do státního rozpočtu36. Při naší privatizaci v 90. letech jsme bohužel ztratili mnoho nejvíce strategických zdrojů v ČR.
Hodnota exportu se skoro dvojnásobila a více se diverzifikoval37. To lze vysvětlit i zrušením všech daní na vývoz38.
Ekonomický růst se pohyboval na +6,2 % HDP / rok.39
% lidí v chudově bylo celkem srovnatelné s okolními zeměmi40. Avšak režim měl rozhodně slabý článek v růstu mezd očištěných o inflaci41.
Ostatní indikátory jako kojenecká úmrtnost, nepřirozená úmrtnost či délka dožití se zlepšovaly i přes privatizace a nedostatečné rozšiřování veřejného zdravotnictví na jedny z nejlepších výsledků v Jižní Americe. 42
Státní výdaje klesy o 10 % HDP43. Což bohužel bylo i na úkol 1/4 výdajů na školství44. I přes to však už nebylo státní přerozdělování tak regresivní = více (státních) zdrojů jde bohatým.
Nerovnost nebyla z dlouhodobého hlediska snížena ani nenarostla. Chile bylo vždy velmi nerovná zem. Když srovnáme GINI index s vládou Allendeho, tak za Pinocheta vzrostl o cca 5 stupňů45, což je samý růst jako v ČR 90. let, kdy se ekonomika též privatizovala, avšak mnohem méně radikálněji bez např. růstu nezaměstnanosti46.
Jiné studie dle alternativních odhadů soudí, že nerovnost v příjmech klesla mezi roky 1983 a 1989 z 54 na 46 GINI (kvůli úpadku nezaměstnanosti o 20 %)47.Porodnost v Chile byla víceméně stabilizována až do konce režimu:
§2.4.1 Zajímavé je, že režim byl i schopen pracovat v 7 z 16 let s přebytkem v rozpočtu. Z 9 roků s deficitem bylo 4 pod 1 % HDP48. To se dnes demokratickým režimům absolutně nedaří. Například Česko mělo přebytek v 5 / 29 let49. U let s ztrátovým rozpočtem byly jen 2 pod 1 % HDP50.
Závěr
§3.0.0 Ač si většinu zásluh snaží přivlastnit další již zvolení politici, Chile se dostalo na dobrou cestu už po vyrovnání se s krizí roku 1982. Stále pokračovalo ve více pravicové doktríně, ale bez iluzí o všeschopnosti volného trhu. Pouze po tomto období lze hovořit o “Chilském zázraku”.
§3.0.1 Jelikož Česko je také aktuálně v krizi mnoha rázů, ať už dlouho neřešenou s důchody nebo dnešní ceny energií a dluh, lze se podívat s inspirací do Jižní Ameriky. Mnoho plánů chilské vlády jsou dle mého názoru dobře navrženo a i mne změnili názor, že by vůbec nějaká služba mohla fungovat bez 100 % státní báze.