Jaká byla četnost mentálních poruch a sebevražd mezi lety 1010 a 2010 v západní společnosti?

Úpadek mentálního zdraví - mýtus nebo realita? | 2. část

V předchozím článku jsem otevřel téma mentálního zdraví v primitivních společnostech. V nich nebylo nutné mít nad sebou úplnou kontrolu k pohodlnému životu. S rostoucí komplexitou společnosti a přechodem na výživu primárně ze zemědělství se ale mnohé vlastnosti lidí a geny staly nežádoucími a naopak jsou žádoucími. To vytvořilo evoluční selekci pro jiný typ člověka a zároveň stvořilo mnohé maladaptace v “novém světě”.

Je však dobrá otázka, jak vypadala situace s mentálním zdravím v posledních 1000 letech v civilizovaných společnostech? Na to navazuje ještě důležitější otázka: žijeme si v roce 2026 lépe než v minulosti? Pokud ne, pak je nutné zjistit proč, a co bychom s tím měli dělat.

Situace do roku 1950

Nejprve by bylo dobré popsat situaci v Evropě. V ní jako kdekoli jinde před >80 lety neexistovala kvalitní data o mentálním zdraví běžné populace. Před 200 lety byla situace ještě horší. Komentátoři z konce 19. století psali:

Before 1844 there were no statistical records of the number of the insane in England and Wales making any pretension to completeness; and the returns of that year and the following years were confessedly too imperfect to justify any conclusions from them.

Hlavní důvod byla decentralizace celého světa. Bůh ví, co se dělo mezi vesnickým obyvatelstvem. Pro aristokrata bylo hlavní, aby poddaní platili nájem, nepromarnili své výdělky, platili desátky církvi, nezabíjeli se navzájem, nepytlačili a tím to nějak haslo. Jejich soukromý život byl problém místní komunity, nikoli elity. A rolníci si nepsali žádné studie o mentálním zdraví ve své komunitě.

Co mentálně nezdraví lidé dělali?

Mentálně nemocní lidé ale určitě existovali i bez profese psychologů a psychiatrů, kteří by je identifikovali. Viz Viktorku v Babičce. Ve středověku a všude jinde, kde neexistovaly psychiatrické léčebny, bylo standardem přiřadit mentálně omezeným lidem opatrovníka¹. Pokud byl člověk s mentální poruchou nebezpečný sobě a okolí, tak byl obvykle opatrovníkem někde držen. Tato statistika sesbíraná před 100 lety v Japonsku může posloužit k ukázce, kam byli šílení lidé “uklizeni”²:

První zařízení na zadržení pacientů nebezpečných svému okolí vznikala v 15. století. Těch ale nebylo mnoho. Velkou roli v péči o nesamostatné jedince měly kláštery a jiné církevní charitativní organizace.³

U nejhůře postižených je otázkou, jestli s nimi okolí mělo trpělivost. Kupříkladu Martin Luther prohlásil při pozorování mentálně retardovaného chlapce, že se jedná o “kus masa bez [lidské] duše” a radil místnímu princi, aby ho radši nechal zabít, než dále trápil svou matku. Tento názor byl formován hojně rozšířenou pověrou, že Ďábel může ukrást lidského novorozence a nahradit ho jiným s duší démona toužícího škodit lidem.⁴
Rozhodně se nejednalo o soukromou konverzaci. Tato Lutherova slova byla sepsána jeho studenty, což by naznačovalo, že jeho lobbying za nedobrovolnou eutanázii byl znám mezi místními. Co jsem hledal, tak žádná dobová protireakce vůči těmto výrokům nebyla zaznamenána. Katolíci v novověku také věřili na podhozence, ač samotné autority katolické církve nijak nedehumanizovaly silně mentálně zaostalé jedince. Kupříkladu v Irsku byla ještě v roce 1826 stařena soudem zbavena viny z utopení dítěte, které ve čtyřech letech neumělo mluvit ani chodit, protože se prý jen snažila ponořením do vody vyhnat zlého ducha z dítěte⁵.

Samostatní jedinci s mentální poruchou obvykle nějak přežili, protože kvůli všeobecnému nedostatku pracovních sil byli pro komunitu potřební. Např. Immanuel Kant dle záznamů ze svého života trpěl Aspergerovým syndromem a žil celkem pokojný život, ač se nikdy neoženil a neměl děti. Mezitím v dnešní společnosti by nejspíše žil smutnější existenci.
Zároveň integrace mentálně nezdravého člověka do širšího okolí mohla ulevit míře symptomů.

Abychom zjistili, jaká byla četnost symptomů mentálních poruch v historii, potřebujeme nějaká čísla. Jinak srovnání s dneškem není možné.

Sebevraždy

Máme akorát dobrá data o sebevraždách, které jdou použít jako proxy k silným projevům mentální poruchy. I v dnešní venkovské Etiopii je mentální porucha jeden z největších prediktorů pozdější sebevraždy⁶.

Četnost sebevražd per capita

Dle práce Alexandera Murrayho ve středověku nebylo mezi obyčejnými lidmi mnoho sebevražd. Počet se pohyboval okolo 1 incidentu na 100 000 obyvatel ročně. To je ani ne desetina současných čísel z EU (10-20). Mnohé sebevraždy nebyly zaznamenány - ať už kvůli stigmatu nebo špatné byrokracii. Ale i kdybychom usoudili, že 2/3 sebevražd nebylo správně evidováno, tak stále řešíme velmi nízká čísla.
Koncem 15. století nastává trend, kdy reportovaná sebevražednost v Anglii roste v řádech násobků. “Nehody vedoucí k smrti” také mnohonásobně vzrostly, tudíž vinu nelze svést na stigmatizaci sebevražd. Situace v 16. století byla tak neobvyklá, že vícero cestovatelů ze zahraničí poznamenalo, jak běžné je slyšet o sebevraždách v Anglii. V německém Norimberku začala sebevražednost rychle růst až v 2. polovině 16. století. ⁷

Jiné zdroje poukazují na pozdější vývoj. Dle nejstarších dodnes udržovaných celostátních dat ze Švédska a Finska vidíme rostoucí čísla skrz 19. století⁸. Novověká Ženeva je podobný případ, kde máme hojné historické záznamy a ty naznačují, že se až do 2. poloviny 18. století sebevraždy držely pod 6 incidentů na 100 000 obyvatel ročně. Následně začaly velmi rychle růst⁹.

V knize Matea Barbagli lze nalézt další informace o sebevražednosti z dalších regionů a časových období. Londýn se potýkal s růstem sebevražd minimálně od konce 17. století. Časově delší data ze Stockholmu poukazují také na konec 17. století jako začátek vyšší sebevražednosti obyvatel ve městě.¹⁰

Růst sebevražednosti tedy začal v každém regionu v jiný čas.

Sebevraždy nepostihovaly různé demografické skupiny stejnou mírou i uvnitř konkrétních regionů. Všude vidíme, že muži páchají sebevraždu častěji než ženy. To není nic nového. Variace v sebevražednosti v průběhu času se koncentrovala mezi lidi nad 40 let. Data z Anglie ukazují, že mladí lidé mají konstantní míru sebevražednosti od roku 1861 až do roku 2007¹¹.

V Česku nemáme všechna data rozdělená dle věku. Ale vidíme, že v 2. polovině 19. století sebevražednost rostla. Propad sebevražednosti nastal až za protektorátu (nejspíše důsledek baby boomu a pocitu existenčního boje celého národa). Od roku 1948 sebevražednost znovu rostla, ale se začátkem tzv. normalizace začala znovu klesat a děje se tak dodnes.
Když se podíváme na začátek a konec databáze, tak zjistíme, že v roce 2020 zde bylo 13 sebevražd na 100 000 obyvatel ročně. V roce 1876 18 případů na 100 000 obyvatel ročně.¹²

Proč se lidé ne/zabíjeli?

Zhoršování zdraví populace

Lze spekulovat, že sebevraždy starších lidí jsou spíše důsledek horšího životního prostředí v industrializujících se městech. Ta byla zahalena smogem z továren, před vynálezem osobního automobilu byly všude koňské výkaly, lidé měli poškozené plíce azbestem, krev kontaminovanou olovem, dostupnost sladkého jídla vedla k brzké bezzubosti, alkohol a cigarety se staly dostupnější i dělnické třídě, regulace k bezpečí na pracovišti víceméně neexistovaly a tak dále.
Vezměme si za příklad, jak běžné bylo kuřáctví v industrializujícím se Londýně. Polovina nalezených koster dospělých měla znečištěné až poškozené zuby, což by naznačovalo každodenní užívání tabáku.¹³

V té době neexistovala vyspělá zdravotní péče, tedy pro mnohé byla alternativa k sebevraždě jen dlouze trpět. Kupříkladu ještě moje praprababička údajně zemřela poté, co si vyžádala po doktorovi smrtelnou dávku morfínu. Sebevražednost tedy může reflektovat zhoršení fyzického zdraví, a následné zhoršení mentálního zdraví (mít rakovinu plic není zábava).

Tuto teorii potvrzují záznamy o úmrtí z Ženevy. Nejčastější důvod sebevraždy bylo zhoršené fyzické zdraví¹⁴:

Lze spekulovat, že se jedná o vliv industrializace → znečištění. Lidé v určitých povoláních byli vystaveni vysoké míře toxicity, proto se například v Anglii říkalo “mad as a hatter”. V 19. století kloboučníci pracovali v prostředí kontaminovaném rtutí, což vedlo k eretismu. To je nemoc, která vede k úzkostem, náladovosti a někdy k halucinacím.

Postava Kloboučníka v knize Alenka v říši divů je nejspíše inspirována realitou

Vliv kapitalismu

Zlepšující se ekonomická situace obyčejných lidí neměla vliv na sebevraždy. Vyšší příjmy vedou k více volnému času, ale ten nemusí nutně vést ke spokojenějšímu životu, protože nemůže být rozumně vyplněn kvůli rozkladu původních komunit migrací do měst. Kupříkladu Londýn se skrz 19. století rozrostl o více než 4 miliony obyvatel. To je obrovská masa lidí, která začala žít v “novém kolektivu”. Lidé se stávají osamělejšími a propadají různým materialistickým a hédonistickým neřestem.

Různí intelektuálové začátkem 20. století házeli vinu na kapitalismus. Když se ale podíváme na data z Ruska mezi lety 1910 a 1989 nebo zbytku východního bloku, tak je očividné, jaký nesmysl to je¹⁵.

Vysoká sebevražednost v Leningradu a Moskvě roku 1910 byla nejspíše způsobena velmi vychýleným poměrem pohlaví a nedostatkem práce pro otitulované obyvatelstvo. A i dříve to byla semeniště všech socialistických revolucionářů.

Úpadek víry

Další velká sociální změna byla úpadek nábožnosti populace.
Křesťanství obvykle zavrhuje sebevraždu jako smrtelný hřích, tudíž motivace se zabít je mnohem nižší, pokud by to znamenalo hanbu pro rodinu a nemožnost být pohřben ve vysvěcené půdě. Je ale mylné vinit křesťany z tohoto názoru. Zavržení sebevraždy jako zločinu proti sobě a Stvořiteli je přítomno už v neo-platonismu, který nejspíše způsobil změnu soudní praxe v pozdní římské říši. Křesťanství tedy spíše podědilo názory, které již byly v tehdejší době normalizované. Učení Aristotela bylo zase použito k zavržení sebevraždy jako zločinu proti své komunitě (a vládě), která byla raněna jak ztrátou pracovní síly, tak emocionálně.¹⁶

Kromě těchto “oficiálních doktrín” byla mnohdy těla sebevrahů pověrčivými vesničany probodnuta kůlem, spálena, kropena svěcenou vodou, svázána řetězy a jinými způsoby “pacifikována”, aby se prokletý člověk nevrátil mezi živé. Tyto zvyky pocházejí ještě z pohanských dob, ale byly integrovány do křesťanského světonázoru. Možné vysvětlení je strach, že podobně jako akt sebevraždy přesune člověka do světa mrtvých, tak sebevražda v posmrtném životě zase vrátí duši do světa živých.¹⁷

Představa sebevraždy jako vyústění mentální poruchy začala být v Evropě běžná až v 18. století, kdy sebevrazi byli čím dál častěji pohřbeni na hřbitově spolu s ostatními křesťany, protože byli prohlášeni za šílené - tedy jim nemohla být uznána vina na zavraždění. Osvícenství přestalo chápat člověka jako de facto vlastněného svou komunitou a Bohem, ale jako “sebevlastníka”, což celý akt sebevraždy destigmatizovalo a s Velkou francouzskou revolucí byl akt poprvé dekriminalizován¹⁸. Nepodceňoval bych, jak radikální byla tato změna nálady pro psychiku průměrného člověka … důsledky jdou daleko za téma mentálního zdraví. Dříve byl člověk brán jako součást nějakého lidského kolektivu s nějakým cílem. Teď je člověk redukován na jedince. Tedy mnozí se stávají nahraditelnými a jiní zbytečnými. Alternativní hypotéza je, že skrz 18. století skutečně stoupal počet lidí, kteří trpěli vážnou mentální poruchou (o tom později).

Nábožnost má také pozitivní vliv na fyzické zdraví starších lidí. Studie na protestantech v Dánsku ve věku nad 40 let ukazují, že mají menší úmrtnost a nižší šanci na hospitalizaci než lidé nechodící do kostela. Tento rozdíl ale zmizí po zohlednění konzumace alkoholu, BMI a kouření. Rozdíl je také v lepším zdraví v mládí (např. mají nižší cholesterol)¹⁹. To poukazuje na dlouhodobě lepší životní styl věřících. V industrializující se společnosti, kdy jediným lékem byla mnohdy jen prevence, mohla být odolnost vůči nedbalému přístupu ke svému zdraví (hlavně lepší dostupnost alkoholu a nových drog) mnohem důležitější než v 21. století.

Data z Finska nám ukazují, že členové lutheránských církví nejsou méně často na neschopence než nevěřící. To nutně nerozporuje první studii, která měřila mnohem vážnější důsledky nemocí, což je smrt nebo hospitalizace. Ale být členem lutheránské církve nebo mít lutheránské rodiče výrazně snižuje pravděpodobnost diagnózy internalizující mentální poruchy. Nevěřící mají i 1,56-2,03× častěji vážné mentální poruchy jako např. paranoidní schizofrenii. Být členem jiné církve má menší efekt, což může souviset se statusem cizince.²⁰

Toto je konzistentní s jinými studiemi výskytu symptomů internalizujících mentálních poruch z jiných zemí a náboženskou aktivitou²¹. Z nich lze vypíchnout nedávnou studii z roku 2026, která analyzovala 70 zemí, a zjistila, že vést děti k náboženství vede k méně úzkostem v mládí. Obecně vyrůstat v náboženské společnosti vedlo k lepšímu mentálnímu zdraví. Hlavní důvody jsou hlavně lepší socializace, smysl života a nejspíše i k omezování šíření nebezpečných idejí v kolektivu. Vést děti k toleranci a respektu k cizím lidem se dokonce ukázalo jako menší (na nábožnosti) nezávislý faktor, který vede k úzkostem v populaci²². Vzhledem k tomu, že studie měřila nábožnost jen jednou otázkou, jsou ale výsledky spíše podhodnocené. Nedostatečné náboženské hodnoty by dobře vysvětlovaly, proč jsou úzkosti mladých nejčastější v Norsku a nejvzácnější v Kazachstánu.

Závěr I.

Vypadá to, že sebevražednost skrz posledních 1000 let je ovlivněna těmito vlivy:

1. náboženská stigmatizace

2. menší šance na výskyt mentálních poruch u nábožných lidí

3. lepší životní styl nábožných lidí

4. zhoršující se fyzické zdraví kvůli industrializaci (to by vysvětlovalo rozdílné načasování růstu sebevražednosti mezi regiony)

5. rozpad původních komunit kvůli migraci do měst

První pokusy o sčítání mentálních poruch v populaci

První státní zařízení pro lidi s nebezpečnou mentální poruchou nám mohou poskytnout určitá data o výskytu samotných mentálních poruch kvůli pečlivosti některých dobových mediků. Je zajímavé, že kupříkladu bethlemský blázinec (fungující takto od 15. století) v Anglii kolem roku 1700 vykazoval celkem rychlé uzdravení a propuštění pacientů. To by naznačovalo buď zázračnou léčbu nebo absenci dlouhodobého stavu šílenství v anglické populaci:²³

Dobové texty lékařů víceméně nepojednávají o vážných mentálních poruchách (tím myslím stav, kdy mentální porucha udělá člověka nesvéprávným) před 18. stoletím. Ale dle odhadů na zápiscích několika dobových lékařů byla prevalence nižší než 1 případ na 2000 obyvatel²⁴. Srovnejme tyto čísla například s pozdějšími daty z 20. století, které na základě dat běžné populace odhadují četnost pouze schizofrenie na 1 případ / 190 obyvatel až 1 případ / 400 obyvatel²⁵.
Výzkumy na Hutteritské populaci zjistily, že v jejich populaci je pod 1 případ vážné mentální poruchy na 1000 lidí. U Amišů jsou čísla také pod 1 případ / 1000 lidí, ale jedna studie poukazuje na časté případy bipolární poruchy, což ale může být důsledek příbuzenského míšení v komunitě. Nejedná se ale o vysoká čísla (4,6 / 1000 lidí). V anglosaském světě okolo nich vidíme 5 až 15 případů na 1000 obyvatel.²⁶
Hutterité (Hutterische Brüder) jsou izolovaná křesťanská církev, která žije dle starých zvyklostí na venkově. Jejich životní styl je dost podobný raně novověké Evropě, ač jsou narozdíl od Amišů ochotní využívat moderní technologie (ale některé kolonie zakazují internet a televizní signál).

I jiní autoři jako Edward Hare si povšimli absence jakéhokoli popisu duševní poruchy před >300 lety v evropské historii, který by odpovídal soudobé diagnóze schizofrenie²⁷. Jako další příklad lze vzít práci doktora Serefeddina Sabuncuoglu z 15. století v dnešním Turecku. Ten popsal a ilustroval ve své knize Císařská chirurgie mnoho případů, které dost připomínají moderní poruchy mysli (např. migrény), ale nikoli schizofrenii²⁸.

Je možné, že náhlý výskyt šílených lidí v 18. století je jen kulturní substituce za výskyt lidí posedlých démony a duchy. Dle vícero expertů na toto téma vše naznačuje, že ovládnutí lidského těla něčím nadpřirozeným bývalo do 15. století zmiňováno jen vzácně. Později ale nalézáme více a více případů. Vrcholu dosahují mezi lety 1550 až 1700²⁹. Což potvrzuje relativní četnost slov spojených s příčinou posednutí v knihách skrz novověk:

Němci milovali mluvit o ďáblovi. Člověk by si řekl, jestli s nimi skutečně nepobýval …

I mezi Židy (velmi měšťanské etnikum) v 16. století začalo být řešeno téma posednutých lidí. Ti ale neviděli jako původce Satana nebo jeho zatracené služebníky, ale spíš nějakou zbloudilou duši. Nápodobně jako u křesťanů korelovala četnost exorcismu s náboženskou a morální krizí v širší populaci.³⁰

Tato data by nám ukazovala, že začátek epidemie zlého mentálního zdraví lze posunout do 16. století. To by i odpovídalo dostupným datům o sebevražednosti. I jiné obory historie poukazují, že právě v této době začali lidé pochybovat nad náboženstvím a vznikaly různé hereze. Nebo i návrat k pohanským zvyklostem na venkově. Tyto aktivity mohly být interpretovány jako čarodějnictví.

Vraťme se do 18. století. Zde se nabízí otázka, do jaké míry nastala reklasifikace člověka posednutého démonem na schizofrenika, hysterika nebo epileptika. Je známo, že případy vážných mentálních poruch měly dle dobových reportů horší a horší průběh a začaly postihovat i mladší část populace. V reakci na tento trend se začaly stavět další a další blázince. I veřejnost, vědci a média se začali více zajímat o téma šílenství. V 18. století tedy již nejspíše bylo více vážně mentálně postižených než dříve posednutých.³¹

Počty lidí s mentální poruchou dle statistik psychiatrických léčeben

V 19. století vznikají první celostátní data o počtu lidí v blázincích a ve všech je vidět strmý růst až do konce 1. poloviny 20. století.

* na 100 000 obyvatel

Ale už v roce 1913 vědci našli alternativní vysvětlení růstu jako nižší úmrtnost mentálně chorých nebo stěhování bezdomovců a pobudů do metropolí, kde byli častěji odchyceni za asociální chování a přesunuti do blázince³². Dodnes je v dlouhodobě nezaměstnané třídě mnoho případů neléčených mentálních poruch …
Ve Francii roku 1867 byly jmenovány faktory jako více lidské zacházení v blázincích, vyšší dostupnost pro prostý lid, možnosti častých návštěv hospitalizovaných, dostupnost tvrdého alkoholu a větší vůle lokálních autorit přesouvat nesamostatné osoby do psychiatrických léčeben³³.

Dle analýz let 1844-1870 v Anglii nic nenaznačuje, že by počty vážně mentálně chorých rostly. Počty nově přijatých do blázinců za rok (per capita) stagnovaly³⁴. To je odlišný trend vůči statistikám o sebevraždách. Na druhou stranu - nezkoumáme zrovna dlouhé časové období a vidíme jen jeden region. Celostátní report z roku 1897 poukazuje na růst nově přijatých osob do psychiatrických léčeben za rok per capita v Británii. Podobné vidíme v Kanadě, USA nebo Irsku³⁵.

Teorie, že velká část pacientů byla dle dnešních standardů zdravá a nezasloužila si být v psychiatrické léčebně, není nejspíše pravdivá. Analýzy záznamů z 19. století ve Valencii ukázaly, že jen 3,6 % popisů pacientů odpovídalo absenci mentálních poruch dle metodiky ICD-9³⁶. Záznamy z blázince v Rainhillu roku 1890 též poukazují, že pouze u 4 % pacientů nebyl důvod k institucionalizaci. To se může zdát hodně, ale i v roce 1990 nezávislí experti nacházejí u 3 % pacientů v psychiatrických léčebnách absenci mentálních poruch³⁷.

Genderový aspekt

Muži měli vyšší šanci, že někdy za život skončí v psychiatrické léčebně. To lze vidět i mimo Anglii v dobových záznamech z Colorada³⁸, Irska³⁹, Francie⁴⁰ nebo Jižní Afriky⁴¹. V 20. století tento se situace pomalu měnila. V Anglii bylo zjištěno, že od roku 1907 až do 1937 se situace lepšila nižšími počty mužů přesunutých do blázinců, tudíž původní gender gap mizel⁴².

Co se dělo v 40. letech?

Od konce 2. světové války byla situace dost jiná. V Anglii, Dánsku a Německu přicházelo více nových ženských pacientů než mužských. V USA nikoli.⁴³
To je zajímavý trend. Nejpravděpodobnější vysvětlení je, že dříve se do blázinců přesouvali nejen zcela nesamostatní lidé, ale hlavně ti ohrožující sebe nebo své okolí - tedy disproporčně fyzicky silnější muži. Velmi častý důvod transportu do blázince byl alkoholismus, což byl většinou mužský problém⁴⁴ a tehdejší měšťanská společnost k němu nebyla tak tolerantní jako dnešní Češi. Později se s osamostatněním vědecké disciplíny psychologie začal svět více zajímat i o vnitřní prožitek člověka a jeho úskalí. A internalizující mentální poruchy jsou častější u žen.

Data i ukazují, že po 2. světové válce se blázince na západě plnily mnohem rychleji než před ní⁴⁵. Švýcarská data ze dvou blázinců ukazují, že od začátku 2. světové války rostl počet “dobrovolně” institucionalizovaných pacientů (to znamenalo i přesun na doporučení blízkých), což mohlo poukazovat na změnu chápání psychiatrické péče⁴⁶:

Pro kontext - v 21. století je asi polovina pacientů v psychiatrických léčebnách hospitalizována “dobrovolně”.

Je také možné, že tyto změny byly jen výsledek technologického pokroku. Od konce druhé světové války se čím dál častěji používaly léky k řešení problémů pacientů v blázincích⁴⁷, což znamená, že nová podskupina lidí s mentální poruchou mohla být léčena a rychleji propuštěna na svobodu:

Na druhou stranu počty pacientů s mentální poruchou rostly rychleji než dostupnost nových lůžek, což naznačuje, že růst mentálních poruch ve vládních statistikách nebyl jen výsledek vyšší nabídky péče. Dobro dodat, že v 20. století ubývalo případů hospitalizovaných kvůli alkoholu a syfilisu, tudíž nové případy byly skoro vždy mentální poruchy nesouvisející se závislostí či nemocí postihující nejprve fyzické zdraví.⁴⁸

Dle dat z Německa byl nárůst od 40. let způsoben hlavně starými ženami⁴⁹:

… the increasing number of elderly women among the admitted patients was especially striking. Since the forties, it rose steadily and under the aspect of the patient’s gender, the increase in elderly women among the admissions was especially significant. Since the forties, it rose continuously and, in the fifties, outnumbered the admission rate for men by far.

To může souviset s rostoucí průměrnou délkou dožití žen, což mělo v 2. polovině 20. století za výsledek rozdíl 5-10 let mezi pohlavími⁵⁰. Ženy se nově dožívaly věku, kdy je postihnou poruchy jako demence nebo Alzheimerova choroba, zatímco muži zemřeli dříve na jiné komplikace jako např. rakovina plic.

Delší stáří nevyhnutelně vedlo k osamělosti, která je u sociálních tvorů přirozeně spojena s zhoršeným mentálním zdravím. Být vdova je nejsilnější prediktor života v jednočlenné domácnosti⁵¹:

Kdyby tehdejší systém psychiatrických léčeben nadále fungoval dodnes, nejspíše by se genderové rozdíly zmenšily.

Vliv evoluční selekce

Před 100 lety bývalo populární vše svést na dysgenezi.
Je známo, že např. schizofrenie je silně geneticky podmíněná. Samotná instituce psychiatrické léčebny však slouží jako velmi silný tlak na nižší porodnost schizofreniků. Dle dat z Finska u narozených v 50. letech mají téměř 3× nižší počet dětí než běžná populace. Ani sourozenci schizofreniků nemají více dětí než je běžné.⁵²
Je nemožné, aby se vážně mentálně choří lidé skrz posledních 400 let “přemnožili”.

Závěr II.

Není pochyb, že většina variace v průběhu času v počtu institucionalizovaných osob je vysvětlena vlivem lepší nabídky péče, stárnutím populace, reklasifikace posednutí démony na různé mentální poruchy a destigmatizace. Je ale s velkou pravděpodobností nemožné, že se mezi lety 1500 až 1950 “skutečná prevalence symptomů mentálních poruch” nijak nezvýšila. Konzervativní odhad založený hlavně srovnání Amišů a Hutteritů s normální populací USA⁵³ je minimálně čtyřnásobný růst vážných mentálních poruch.
Speciálně na datech od 40. letech 20. století je velmi těžké vymyslet jakoukoli foucaultovskou obhajobu, proč by se “skutečná četnost” mentálních poruch mezi lidmi nezvyšovala.

Tento jev vysokého růstu počtu lidí v blázincích a pomalejšího růstu skutečně mentálně nezdravých lidí lze hezky ilustrovat na datech z Rakouska, která odhadují, že samotná prevalence šílenství v populaci mezi lety 1873 a 1905 vzrostla o 30 %. Ale míra institucionalizace vzrostla z 0,31 / tisíc osob na 0,84 / tisíc osob. Což je 2,7× více než v roce 1873.⁵⁴

Tento trend kopíruje míru sebevražednosti. A s velkou pravděpodobností má podobné příčiny jako rozpad komunit, méně nábožnosti a horší fyzické zdraví (jako šíření alkoholismu a vystavení těla těžkým kovům) kvůli industrializaci. Sekularizace společnosti asi též moc nepomohla.

Jak je to s mírnými příznaky mentálních poruch se ale bohužel nikdy nedozvíme.

Situace s mentálním zdravím mezi lety 1950 až 2010

Svět se po 2. světové válce dost změnil. A to hlavně v kvalitě vědeckých dat o běžné populaci.

První pokusy o kvantitativní měření v běžné populaci

Nabízí se hned možnost mezinárodně srovnat četnost různých diagnóz per capita. V této době to ale není úplně ideální. Kupříkladu srovnání USA a Anglie v roce 1960 ukázalo, že v Anglii je 9× více lidí s bipolární poruchou než v USA a naopak v Anglii byla jen desetina počtů lidí s vaskulární psychózou. To je statisticky nemožné, když se jedná o dost podobná prostředí a stejnou rasu. Roku 1969 byly tyto podivné rozdíly zkoumány jedním týmem psychiatrů. A sjednocení metodologie ukázalo, že jsou stvořeny nejednotnou teorií za mentálními poruchami a jinými postupy v Anglii a v USA.⁵⁵

Nedbalé diagnózy jsou problém dodnes⁵⁶. Určité země s tímto mají větší problém než jiné.

In the USA, the cost of medication linked to overdiagnosis in ADHD alone is estimated to range from $320 million to $500 million (Thomas et al., 2013) …

… Doust et al. (2017) found that of the 16 guidelines commonly used by expert panels to make changes to disease definitions and criteria, none possessed a rigorous assessment of the potential harms caused by widened disease definitions.

První relevantní mezinárodní srovnání

Je tedy nutné se limitovat na studie, které sice srovnávají různé regiony a časové období, ale využívá stejné testy a stejné hranice diagnózy.

Např. WHO se v 90. letech rozhodla udělat podobnou studii ve velmi diverzních lokalitách po naší planetě. Zjistilo se, že schizofrenie má nejmenší incidenci v Honolulu a nejvyšší ve venkovské Indii. Evropa byla někde mezi. Ale u vážnějších případů severozápadní Evropa vede.⁵⁷

Máme i data ze Sovětského svazu. Ten se kvůli své etnické a socioekonomické diverzitě nedá generalizovat. Oblast Moskvy měla více případů než u Uzbeků.⁵⁸
Obecně můžeme říci, že východní blok nejspíše nijak nevybočoval od západních čísel.

Trendy diagnóz dle stejného hodnocení skrz čas

V anglosaských společnostech je vidět trend, že u generací narozených po 2. světové válce roste deprese. Trend však neposouvá nahoru klasická primární deprese, avšak sekundární deprese. Ta je nejčastěji spojena s úzkostmi. Obecně lze říci, že roste počet lidí se symptomy internalizujících poruch.
Výjimkou je poslední zkoumaná generace narozená roku 1965-74, kde roste počet lidí pouze s depresí.⁵⁹

V Kanadě byla provedena studie deprese na celé populaci The Stirling County. U žen pod 45 let se deprese mezi lety 1952 a 1992 zdvojnásobily. U mužů ve stejné věkové kategorii vzrostly o 72 %.
Tento trend ale nastal až po roce 1970. V roce 1970 byla míra depresí mezi pohlavími celkem vyrovnaná. V roce 1952 trochu vychýlena na ženskou stranu.
U lidí nad 45 let nenastala změna a když už, tak deprese nejsou tak časté.⁶⁰

Symptomy

Zajímavější jsou první rozumnější postupy měření symptomů mentálních poruch v běžné populaci v USA. Tyto testy (MMPI) jsou dodnes dost spolehlivé a naznačují, že od 40. let je situace u středoškoláků a vysokoškoláků horší a horší. Míra obecné psychopatologie je v 40. letech přibližně o necelou jednu směrodatnou odchylku vyšší než v prvním desetiletí 21. století. To znamená, že 85 % mladých v roce 2007 má horší skóre na škálách měřících symptomy mentálních poruch než byl průměr v 40. letech. Nejvážnější případy jsou tedy mnohonásobně častější dnes než dříve.⁶¹

Největší nárůst symptomů byl u mánií. Nejvážnějších případů je sedminásobek oproti 40. létům.

Další studie amerických vysokoškoláků mezi lety 1952 až 1993 ukázala podobný závěr: růst symptomů úzkostí a neuroticismu. Trend nezačal až v 60. letech, tedy vina neleží jen na sexuální revoluci, 2. vlně feminismu a dalších rozsáhlých sociálních změnách na západě.⁶²

Obecně byli Američané ve věku 14 - 16 let roku 1948 méně vystresovaní než v roce 1989⁶³:

I mimo USA máme potvrzený růst internalizujících mentálních poruch mezi lety 1960 až 2005 u adolescentů v Británii, Norsku, Řecku, Novém Zélandu, Německu, Islandu nebo Nizozemsku. Výjimkou zde je akorát Švédská studie zkoumající časové období mezi lety 1970 a 1996, která nenalezla žádný růst emocionálních problémů.
Zajímavé i je, že roste hlavně počet lidí s mnoha symptomy mentálních poruch. Nikoli mírné příznaky. Tyto trendy zasahují více dívky než chlapce.
Sebevraždy mladých jsou od 60. let v nejbohatších zemích na vzestupu.
Antisociální chování rostlo - což bylo vidět na velké vlně zločinnosti v 2. polovině 20. století. Otázkou je, jestli od konce 90. let neklesá.⁶⁴

Toto naznačuje, že mentální poruchy souvisí se změnami prostředí v dětství. Pozorujeme čím dál nižší věk, kdy nastává první diagnóza mentální poruchy.

Česká situace

Když jde o Čechy, tak situace byla ještě horší než na západě nebo v jiných zemích Východního bloku. Za komunistického režimu se psychiatrie dostala pod silný ideologický tlak. Kupříkladu Vladimír Vondráček si roku 1952 stěžoval, že je nucen navyšovat citace Lenina a (Stalinova oblíbeného) Ivana Pavlova ve své práci, aby se vyhnul kritice vedení.⁶⁵
Samotné psychodiagnostické testy byly až do konce 50. let zavrženy jako anti-sovětské. Literatura ze západních zemí byla obecně dost omezována. Např. nákup knih do univerzitních knihoven byl povolen jen pod kvótami. Překlady do češtiny víceméně neexistovaly. Krátké období akademické svobody v 60. letech bylo ukončeno začátkem normalizace. V ní bylo až na výjimky znovu zakázáno vůbec hovořit s odborníky z kapitalistických zemí nebo překládat jejich práce.⁶⁶
V režimu i byla všeobecná neochota diagnostikovat nekritické případy jako mentálně choré⁶⁷.

V naší domovině tedy moc relevantních dat nenajdeme. Celkem pokrokové hnutí mentální hygieny v 30. letech bylo pohřbeno 2. světovou válkou a socialismem. Přitom by se jednalo o zajímavé srovnání, protože Česku se vyhnula vlna násilného zločinu v 2. polovině 20. století a růst etnické + náboženské diverzity.

De-institucionalizace

V 60. letech nastala velká změna v přístupu k psychiatrickým léčebnám. Jejich efektivita byla zpochybňována, potýkaly se s mnoha medializovanými skandály, byla vynalezena anti-psychotika a jiné dodnes používané léky umožňující existenci nebezpečných pacientů mimo blázince. Výsledek byla tzv. de-institucionalizace. Tedy zrušení většiny léčeben a snaha o integraci lidí s mentální poruchou do běžné společnosti.

Není ale pochyb, že de-institucionalizace byla z velké části hnaná sílící levicí, nikoli vědeckými poznatky. Kupříkladu slavná Rosenhanova studie o mentálně zdravých lidech umístěných do psychiatrických léčeben, která údajně ukázala, že psychiatři dlouhou dobu nevěřili v normálnost nasazených agentů, je podvod⁶⁸. Sociální obory mají obecně velký problém s neotřesitelnou dominancí levicových názorů mezi svými absolventy, proto celý systém rychle šíří studie, které utvrzují dosavadní přesvědčení akademiků. Falešná data, zveličené výsledky, ignorování studií ukazující neočekávané výsledky, špatná statistika, atd. jsou bohužel dodnes velké trable, ale aspoň se začíná o problému mluvit⁶⁹.

De-institucionalizace byla proto v mnoha ohledech příliš radikální. Není náhoda, že nejvíce sériových vrahů bylo na západě právě po 50. letech⁷⁰ (později počty začaly klesat kvůli lepším postupům, technologiím a růstu vězeňské populace⁷¹):

Další velký milník byl vznik DSM-III, Diagnostic and Statistical Manual of Mental Disorders III, který se stal již celkem funkčním manuálem, jak klasifikovat různé mentální poruchy. Poprvé byla brána vážně statistická spolehlivost.⁷²
To pomohlo vyřešit krizi legitimity psychiatrie v 2. polovině 20. století.

Trendy v uvažování lidí na západě v 2. polovině 20. století

Mimo změny v přístupu k lidem s mentální poruchou a změnou chápání konceptu mentální poruchy vidíme skrz 2. polovinu 20. století velké změny v přístupu k životu, které mohou být důvod horšícího se mentálního zdraví.

Materialismus

Dle Jean Twenge se obyčejní Američané přeorientovali ze sebe (intrinsic goals) a svého bezprostředního okolí na “celospolečenský sociální status” (extrinsic goals). Kupříkladu již není tak důležité mít “vztah s Bohem” v protestantském chápání, mít hobby, počestného manžela nebo mít hodně přátel ve svém městě, ale stává se priorita mít akademické úspěchy, vydělat hodně peněz nebo mít trendy oblečení → cokoli co ohromí i cizí lid.
Praktické projevy jsou kupříkladu častější vůle podvádět, abych získal lepší známky ve škole. Děti také tráví více než 2× déle nad mimoškolními přípravami (jako domácí úkoly, doučování) a mizí čas strávený s přáteli.⁷³

Další výzkum středoškoláků v USA zjistil, že od začátku studie (1976) do roku 1990 lidé více a více fetišizovali drahé věci (vlastní chata, loď, nové auta, velký dům). Poté stav stagnuje. K tomu je očekáváno, že budu vydělávat více než rodiče. Poněkud paradoxní je, že lidé dávají menší a menší prioritu práci - tedy zdroji peněz.⁷⁴

Podobný trend byl replikován v Nizozemsku. Lidé dávají větší a větší apel na majetek. Začal u generace narozené v roce 1960 a později.
Osobní růst nebo touha po úspěchu se v průběhu času a generace neliší. To si nutně neprotiřečí s výsledky z USA. Zde byly touhy popsány jako např. mít vlastní business, být povýšen nebo obecně “succeed in life”. Lidé mohou toužit po lepší kariéře, ale už nikoli na úkor svého vlastního času jako vyplývá z otázek v americké studii.
Naopak u generací narozených po 2. světové válce má úspěch v lásce nižší a nižší prioritu.⁷⁵

Rostoucí materialismus by odpovídal odklonu od volnotržního fundamentalismu v 30. letech a později. Ač to může znít pro nás překvapivě, materialistické chování je častější v zemích, kde je práce a kapitál více regulován či narušována vlastnická práva. Nejlehčí cesta k penězům v moderním státě je pro většinu populace skrz redistribuci bohatství nejbohatší desetiny. Méně materialistická společnost nebude tak toužit sahat cizím na bankovní účet.⁷⁶

Materialismus nelze brát jako všespásnou hypotézu.
Na individuální úrovni koreluje s špatným mentálním zdravím okolo r=0,2. Což není hodně. Samozřejmě existovala silná souvislost (r=0,44) s materialismem a kompulzivním nakupováním. Materialismus také vedl k chování ohrožující zdraví (r=0,29) - jako alkoholismus, kuřáctví, atd.
Výsledky ale mohou být podhodnoceny. Mnohé studie byly konstruovány jako interview, kde mohl subjekt podlehnout morálnímu tlaku neříct pravdu. Studie s anonymními dotazníky měly vyšší čísla.⁷⁷
Nápodobně orientace na sobě blízké cíle oproti “celospolečenskému statusu” (intrinsic x extrinsic goals) má podobně velký (r=0,2) vztah s dobrým mentálním zdravím.⁷⁸

Materialismus sám o sobě nemusí nutně vést k špatnému mentálnímu zdraví. Mnohé orientální národy byly dost materialistické ve smyslu, že např. nutili své děti do sňatků kvůli majetku, i přestože ho mnoho nebylo. Naopak v okcidentu tyto praktiky bývaly limitovány na vyšší šlechtu. Alternativní hypotéza je, že v poslední době se materialismus kombinoval s velkou možností se srovnávat s lidmi navzájem i mimo bezprostřední dosah. Porovnávání se s celebritami v televizi a časopisech vede k špatnému mentálnímu zdraví, protože se člověk cítí, že nikdy nebude dost.
Evaluace své situace vůči ostatním skutečně vedou k mnoha symptomům mentálních poruch⁷⁹.

Ztráta autonomie

V roce 1966 publikoval Julian Rotter škálu jménem Internal-External Locus of Control Scale a teorii za ní. Ta měřila pocit, že mám přímou kontrolu nad svou budoucností oproti pocitu, že jevy mimo mou kontrolu řídí můj život. Ve škále jsou hodnoceny výroky jako např. “Something terrible can happen to me at any time, and I will be unable to do anything about it.”
Od 60. let tedy máme dobrá data z běžné populace. A výsledek je, že 80 % mladých lidí v roce 2002 má menší pocit kontroly nad svým životem než je průměr v roce 1960. Jiná studie na dětech ve věku 9 až 14 let ukázala ještě horší výsledky v kratším časovém období 1971 - 1998.
Tyto trendy velmi dobře kopírují vrůst mentálních poruch skrz stejné časové období a věkové skupiny.⁸⁰

Pozdější výzkum ukázal, že pocit autonomie rodičů má vliv na chování malých dětí. Pokud jsou oba rodiče spíše přesvědčeni, že nemají nad svým životem kontrolu, tak jejich dítě kupříkladu má 1,88× častěji problém s nepravidelným spánkem ve věku 18 měsíců a 2,73× ve věku 42 měsíců (oproti oběma rodičům s interním locus of control). U jídla nebyly velké rozdíly s výjimkou přejídání dítěte. To může souviset s tím, že rodiče s pocitem malé autonomie dávají dětem mnohem větší svobodu v tom, co si vyberou k jídlu.⁸¹

Locus of control rodičů má i vliv na pozdější chování dětí hodnocených dle učitelek⁸². Když se povaha rodičů změnila, tak se i změnilo chování dětí⁸³.
Lze ale namítnout, že genetické vlivy vysvětlují asi 34 % variace v locus of control, což může nadhodnocovat prezentované výsledky⁸⁴.

Je dobré dodat, že vztah úzkostí s pocitem autonomie je západní unikát. V kolektivistických kulturách je korelace mnohem menší. Ale vztah deprese a autonomie je nejspíše globální.⁸⁵

Osamělost

Jak se společnost přeorientovala ze života v lokální komunitě na globálnější cíle, mohlo by to vést k osamělosti. Dle velké meta-analýzy 345 studií se mezi lety 1976 až 2019 zvýšila u mladých lidí osamělost o d=0,56, což je celkem dost. Problém ale je, že až do roku 2000 subjektivně cítěná osamělost stagnovala. A u starších lidí nevidíme jakékoli změny v cítění osamělosti.⁸⁶

Cítění osamělosti měřené dle UCLA škály (užitá ve studiích výše) má jen 0,3-0,4 korelaci s počtem lidí, kteří mi mohou pomoci nebo poradit. Korelace s celkovým počtem přátel je 0,36. Nejvyšší korelace (0,64) byla se symptomy deprese a subjektivním hodnocením mé situace s přáteli.⁸⁷

Je možné, že více objektivní reálie spojené s nižší socializací mohou způsobovat problémy. Možné vysvětlení může být ztráta lidí, na které se mohu spolehnout a pomůžou mi. Takový člověk je nejčastěji někdo ve stejné domácnosti. A normalizace a legalizace rozvodů bez patřičného důvodu způsobila explozi počtu domácností, kde žije jen jeden dospělý.
Dále nikdy nebylo tolik důchodců žijících zcela samo. Menší počet dětí samo o sobě zvětší časové období, kdy děti zestárnou a opustí domácnost. Více dětí také znamená větší šance, že budu ve stáří pravidelně navštěvován.
I ve věkové skupině 18 až 34 let se počet lidí žijící v jednočlenné domácnosti zdesetinásobil. Z velké části se jedná pouze o důsledek destigmatizace žití sám u mladých svobodných lidí a růstu reálných mezd.
Vyšší cena práce a i regulace práce vedla k dalšímu problému - vymizení služebnictva z domácností. Služebnictvo je i celkem stigmatizované kvůli naší individualistické kultuře se silným apelem na nezávislost a soukromí.⁸⁸

Úpadek důvěry mezi lidmi a nástup individualismu

Mezi mladými lidmi upadá důvěra k lidem v okolí a institucím, což se projevuje i jako menší politická angažovanost⁸⁹. Lidé se čím dál více stahují a soustředí na sebe → mizí kolektivistické / tribalistické chování.

Relativně vůči zájmenům v množném čísle se od 60. let začíná v knihách čím dál více objevovat já / moje / mně / … a tvoje / ty / tobě⁹⁰. To může značit, že osobní prožitek je něco, co je bráno jako důležité sdělit.

Také vidíme rozvolnění dřívějších společenských tabu v samotném používání jazyka v kultuře. Televizní pořady a knihy skrz 20. století mají čím dál vulgárnější slovník. Nejznámější anglické sprosté slova byly mezi lety 2005-2008 užívány 28x častěji než v období 1950-1953.⁹¹

Nerad bych ale veškerou vinu házel na Hollywood a lidi v něm. Jiné studie ukazují, že růst individualistických hodnot (jako nezávislost, autonomie, osobní úspěch, unikátnost, pozornost) je spojen s rostoucí etnickou diverzitou v zemi⁹². Stejný závěr má práce Roberta Putnama - diverzita je nejlepší zbraň proti kolektivistickému chování jako např. normalizace sdílení aut, loajalita vojáků své armádě nebo dobrovolné financování charit v regionu⁹³. Hlavně bělošské většiny.

Není pochyb, že individualismus dělá život složitější a finančně nákladnější. Což vede k stresu. Např. dle Gallupu jsou různé indikátory sociální koheze mnohem lepší prediktor spokojenosti než zdvojnásobení příjmů jedince:

Další vlna sekularizace

Jsem poněkud skeptický ohledně myšlenky, že by další nárůst nevěřících byl viníkem. Tento jev pozorujeme u všech věkových skupin dospělých v USA až začátkem 90. let⁹⁴. Což je >30 let pozdě oproti začátku úpadku mentálního zdraví.

Na druhou stranu - když se zeptáme, jak moc se lidé identifikují se svým náboženským přesvědčením, tak vidíme dlouhodobý úpadek u generací narozených od počátku 20. století⁹⁵.

Klesající dětská úmrtnost

Měl bych i zmínit teorii, která praví, že mentálně choří lidé dříve umírali disproporčně častěji. Mnohé mentální poruchy se často vyskytují vedle fyzických nemocí. Například lidé s depresí mají mnohem častěji kardiovaskulární poruchy. Schizofrenie má zase nezanedbatelnou genetickou spojitost s poruchami dýchací soustavy. ADHD má dokonce na genetické úrovni více společného s fyzickými nemocemi než ostatními mentálními poruchami.
Dnes tento jev pozorujeme u GLP-1 léků na hubnutí. Spolu s klesající váhou a chutí k jídlu lidé např. přestávají zneužívat omamné látky nebo si už kompulzivně neokusují nehty.⁹⁶

I české studie ukazují, že děti narozené s nízkou hmotností (< 1,5 kg) dříve neměly šanci na přežití, ale dnes přežijí do dospělosti a vyskytují se u nich dost často mentální poruchy a jiné formy duševního zaostávání. Již na základní škole získá 1/4 nějakou diagnózu.⁹⁷

V 20. století pozoruje právě obrovský pokles úmrtnosti nezletilých z > 40 % na ani ne jedno procento. To mohlo způsobit přežití čím dál více mentálně narušených a obecně slabých jedinců⁹⁸:

IQ a mentální poruchy

Výpovědní hodnotu má informace, že IQ ochraňuje před snad všemi vážnými mentálními poruchami. Nejhloupější padesátina z 1,05 milionu švédských mužů musela skoro 10× častěji vyhledat odbornou pomoc kvůli mentálnímu zdraví než nejchytřejší padesátina.⁹⁹

Další studie porovnávala nejen jedince v populaci mezi sebou (272 tisíc norských mužů), ale i sourozence mezi sebou navzájem, čímž se částečně vyruší vliv prostředí, ve kterém dítě vyrůstá. S výjimkou poruch osobnosti a PTSD je vyšší inteligence ochranný faktor před mentální poruchou, závislostí nebo sebevraždou. Neexistují ani podklady pro teorii, že by velmi vysoké IQ jakkoli vedlo k mentálním problémům.¹⁰⁰
Asociace z této studie jsou slabší než v první, ale jsou nejspíše kauzální. Tedy když jste ten chytřejší sourozenec, tak máte nižší šanci na vyvinutí mentální poruchy než Váš hloupější sourozenec.
Bohužel tato studie nezkoumala spojitost IQ s aspergerovým syndromem. Ten se častěji vyskytuje u inteligentních lidí.

Další meta-studie s dohromady 3 miliony subjekty replikovala tyto zjištění. Vztah inteligence s lepším mentálním zdravím je nezávislý na socioekonomickém statusu. Navíc k tomu existuje i jasný vztah mezi fyzickým zdravím a inteligencí. -15 IQ zvyšuje poměr rizika o 22 %.¹⁰¹

Hloupější lidé tedy nejsou schopní se orientovat v současném světě a jsou proto nejvíce zasaženi zhoršujícím se prostředím s čím dál méně jasnými pravidly koexistence. Chytřejší lidé mají lepší locus of control a jsou odolnější stresujícím situacím.

Závěr III.

U lidí narozených v 20. století byli vědci již schopni posbírat mnohem relevantnější data. Během 40. let se špatné mentální zdraví stává více ženskou doménou. Některé studie ale poukazují na pozdější divergenci, což může být způsobené jiným prostředím. Dále vidíme lineárně stoupající četnost symptomů mentálních poruch po 2. světové válce.

Velký problém je absence dat z ČSSR. Ta by nám pomohla analyzovat vývoj lidí v dost odlišném prostředí. Jmenovitě Čechy byly historicky westernizovaný region, i přestože se ocitly ve východním bloku.

Možné důvody jsou ztráta pocitu autonomie. Lidé čím dál více věří, že jejich život nemají pod kontrolou, ale jsou ovlivněni systémem, přírodou a lidmi okolo nich. To má negativní vliv na mentální zdraví, protože nikdo není spokojený jako spirituální otrok.

Dále se lidé stávají více materialističtí a jejich životní cíle přestávají být vázány na jejich soukromý prožitek nebo bezprostřední okolí. Tlak na zalíbení se širší společnosti se zesiluje. Což je něco, nad čím nemáme moc kontrolu a může souviset s odstavcem výše. Možný původce je televize a tisk, který se stává normou a dává nově lidem poprvé možnost zjistit, co je trendy mimo jejich okolí.

U osamělosti nevidíme žádný trend. Možná trochu roste u mladých. Větší problém může být žití samo a ztráta důvěry mezi lidmi, což vede k větším útrapám, když se člověk dostane do nesnází.

Společnost dává čím dál větší apel na schopnosti a touhy jedince. I na úkor kolektivu. To vede k rozbíjení předchozích tabu. Důvodem může být rostoucí nábožensko-etnická diverzita anglosaských zemí. Bylo by vhodné zopakovat tyto výzkumy i mimo ně.

Nábožnost začala klesat relativně nedávno, tudíž příčinou to nebude. Na druhou stranu důležitost víry pro věřící klesá skrz celé 20. století.

Tyto sociální změny dělají společnost více složitou k životu. Lidé přestávají mít mezi sebou mnoho společného, místo kooperace se navzájem vidí jako konkurenci a jsou rozpytlováni nesmyslnými trendy. Není divu, že primárně hloupí lidé se přestávají v naší společnosti orientovat, a proto se jejich mentální zdraví zhoršilo nejvíce.

Konečná slova

Narativ, že v posledních letech jenom lépe odhalujeme mentální poruchy, beru jako vyvrácený. Existují relevantní důkazy o růstu četnosti symptomů mentálních poruch skrz naši historii. Možná přes 400 let!

Snaha rozvrátit tento vývoj nejspíše bude vyžadovat velké politické úsilí. Bavíme se v zásadě o bourání základních hodnot, dle kterých nás předchozí generace vychovala …

1. Pfau, A. N. (2008). Madness in the Realm: Narratives of Mental Illness in Late Medieval France. University of Michigan.

2. Porter, R., & Wright, D. (Eds.). (2003). The confinement of the insane: international perspectives, 1800–1965. Cambridge University Press.

3. Torrey, E. F., & Miller, J. (2001). The invisible plague: The rise of mental illness from 1750 to the present. Rutgers University Press.

4. https://www.independentliving.org/docs7/miles2005b.html

5. https://en.wikipedia.org/wiki/Death_of_Michael_Leahy

6. Shibre, T., Hanlon, C., Medhin, G., Alem, A., Kebede, D., Teferra, S., ... & Fekadu, A. (2014). Suicide and suicide attempts in people with severe mental disorders in Butajira, Ethiopia: 10 year follow-up of a population-based cohort. BMC psychiatry, 14(1), 150.

7. https://psychiatry.queensu.ca/source/Psychiatry/Synergy/synergyfall12.pdf

8. Holopainen, J., Helama, S., Björkenstam, C., & Partonen, T. (2013). Variation and seasonal patterns of suicide mortality in Finland and Sweden since the 1750s. Environmental health and preventive medicine, 18(6), 494-501.

9. Watt, J. R. (2001). Choosing death: Suicide and Calvinism in early modern Geneva. Penn State Press.

10. Barbagli, M. (2015). Farewell to the world: a history of suicide. John Wiley & Sons.

11. Thomas, K., & Gunnell, D. (2010). Suicide in England and Wales 1861–2007: a time-trends analysis. International Journal of Epidemiology, 39(6), 1464-1475.

12. https://csu.gov.cz/docs/107508/23c0e627-91c4-c832-1b00-5eb14baa456d/1301872101.pdf?version=1.0

13. Davies-Barrett, A. M., & Inskip, S. A. Who smokes anymore? Documentary, archaeological and osteological evidence for tobacco consumption and its relationship to social identity in industrial England, 1700–1850. The material body, 133.

14. Watt, J. R. (2001). Choosing death: Suicide and Calvinism in early modern Geneva. Penn State Press.

15. Jukkala, T., Mäkinen, I. H., & Stickley, A. (2015). The historical development of suicide mortality in Russia, 1870–2007. Archives of Suicide Research, 19(1), 117-130.

Jukkala, T., Stickley, A., Mäkinen, I. H., Baburin, A., & Sparén, P. (2017). Age, period and cohort effects on suicide mortality in Russia, 1956− 2005. BMC Public Health, 17(1), 235.

Mäkinen, I. H. (2006). Suicide mortality of Eastern European regions before and after the Communist period. Social science & medicine, 63(2), 307-319.

16. Murray, A. (1998). Suicide in the Middle Ages: Volume 2: The Curse on Self-Murder (Vol. 2). OUP Oxford.

17. Murray, A. (1998). Suicide in the Middle Ages: Volume 2: The Curse on Self-Murder (Vol. 2). OUP Oxford.

18. Solano, P., Pizzorno, E., Pompili, M., Serafini, G., & Amore, M. (2018). Conceptualizations of suicide through time and socio-economic factors: a historical mini-review. Irish Journal of Psychological Medicine, 35(1), 75-86.

19. Ahrenfeldt, L. J., Möller, S., Hvidt, N. C., VanderWeele, T. J., & Stripp, T. A. (2023). Effect of religious service attendance on mortality and hospitalisations among Danish men and women: longitudinal findings from REGLINK-SHAREDK: LJ Ahrenfeldt et al. European Journal of Epidemiology, 38(3), 281-289.

20. Reini, K. S., Kolk, M., & Saarela, J. (2024). Religion and mental health in young adulthood: a register-based study on differences by religious affiliation in sickness absence due to mental disorders in Finland. J Epidemiol Community Health, 78(6), 374-379.

21. Opsahl, T., Ahrenfeldt, L. J., Möller, S., & Hvidt, N. C. (2019). Religiousness and depressive symptoms in Europeans: findings from the Survey of Health, Ageing, and Retirement in Europe. Public Health, 175, 111-119.

Aziz, A. A., Salahuddin, M., & Muntafi, M. S. (2022). Religiosity and mental health outcomes among Indonesian Moslems: evidence for different age groups. Mental health, religion & culture, 25(1), 1-18.

22. Kulisch, L. K., Domínguez Rojas, A. L., Schneider, S., & Voigt, B. (2026). Global Cultural Change and Anxiety in Children and Adolescents: Analyzing Socialization Goals Over Three Decades in 70 Countries. Developmental Science, 29(3), e70157.

23. Torrey, E. F., & Miller, J. (2001). The invisible plague: The rise of mental illness from 1750 to the present. Rutgers University Press.

24. Torrey, E. F., & Miller, J. (2001). The invisible plague: The rise of mental illness from 1750 to the present. Rutgers University Press.

25. Jablensky, A. (1986). Epidemiology of schizophrenia: a European perspective. Schizophrenia bulletin, 12(1), 52-73.

26. Torrey, E. F. (1987). Prevalence studies in schizophrenia. The British Journal of Psychiatry, 150(5), 598-608.

Torrey, E. F. (1999). Epidemiological comparison of schizophrenia and bipolar disorder. Schizophrenia Research, 39(2), 101-106.

27. Hare, E. (1988). Schizophrenia as a recent disease. The British Journal of Psychiatry, 153(4), 521-531.

28. Higgins, E. S., & Kose, S. (2007). Absence of schizophrenia in a 15th-century Islamic medical textbook. American Journal of Psychiatry, 164(7), 1120-1120.

29. Westerink, H. (2014). Demonic possession and the historical construction of melancholy and hysteria. History of Psychiatry, 25(3), 335-349.

30. Chajes, J. H. (1997). Judgments sweetened: possession and exorcism in early modern Jewish culture. Journal of Early Modern History, 1(2), 124-169.

31. Torrey, E. F., & Miller, J. (2001). The invisible plague: The rise of mental illness from 1750 to the present. Rutgers University Press.

32. Mott, F. W. (1913). Is insanity on the increase?. The Sociological Review, 6(1), 1-29.

33. Mitchell, A. (1867). French Lunacy Statistics. Edinburgh Medical Journal, 12(11), 965.

34. Maudsley, H. (1872). Is insanity on the increase?. British Medical Journal, 1(576), 36.

35. Torrey, E. F., & Miller, J. (2001). The invisible plague: The rise of mental illness from 1750 to the present. Rutgers University Press.

36. Livianos-Aldana, L., Rey-González, A., Jordá-Moscardó, E., Bertolín-Guillen, J. M., Estalrich-Canet, J., Navarro-Pérez, J., & Beveridge, A. (2001). Inmates of the mid nineteenth-century Valencian asylum’Hospital dels Ignoscents, Folls e Orats’. Is their illness diagnosable?. History of psychiatry, 12(48), 387-404.

37. Torrey, E. F., & Miller, J. (2001). The invisible plague: The rise of mental illness from 1750 to the present. Rutgers University Press.

38. Magennis, A. L., & Lacy, M. G. (2014). Demography and social epidemiology of admissions to the Colorado Insane Asylum, 1879–1899. Social Science History, 38(1-2), 251-271.

39. Walsh, D., & Daly, A. (2016). The socio-demographic and clinical profiles of patients admitted to the Sligo District Lunatic Asylum in the late 19th century with some modern comparisons. Irish Journal of Psychological Medicine, 33(1), 43-54.

40. Mitchell, A. (1867). French Lunacy Statistics. Edinburgh Medical Journal, 12(11), 965.

41. Porter, R., & Wright, D. (Eds.). (2003). The confinement of the insane: international perspectives, 1800–1965. Cambridge University Press.

42. Lewis, A. (1963). Demographic aspects of mental disorder. Proceedings of the Royal Society of London. Series B. Biological Sciences, 159(974), 202-220.

43. Lewis, A. (1963). Demographic aspects of mental disorder. Proceedings of the Royal Society of London. Series B. Biological Sciences, 159(974), 202-220.

44. Porter, R., & Wright, D. (Eds.). (2003). The confinement of the insane: international perspectives, 1800–1965. Cambridge University Press.

45. Lewis, A. (1963). Demographic aspects of mental disorder. Proceedings of the Royal Society of London. Series B. Biological Sciences, 159(974), 202-220.

46. Porter, R., & Wright, D. (Eds.). (2003). The confinement of the insane: international perspectives, 1800–1965. Cambridge University Press.

47. Porter, R., & Wright, D. (Eds.). (2003). The confinement of the insane: international perspectives, 1800–1965. Cambridge University Press.

48. Baumeister, A. A., Hawkins, M. F., Lee Pow, J., & Cohen, A. S. (2012). Prevalence and incidence of severe mental illness in the United States: an historical overview. Harvard Review of Psychiatry, 20(5), 247-258.

49. Porter, R., & Wright, D. (Eds.). (2003). The confinement of the insane: international perspectives, 1800–1965. Cambridge University Press.

50. https://ourworldindata.org/why-do-women-live-longer-than-men

51. Reher, D., & Requena, M. (2020). Long-term trends in living alone in later life in the United States, 1850-2015. The History of the Family, 25(3), 455-483.

52. Haukka, J., Suvisaari, J., & Lönnqvist, J. (2003). Fertility of patients with schizophrenia, their siblings, and the general population: a cohort study from 1950 to 1959 in Finland. American Journal of Psychiatry, 160(3), 460-463.

53. Torrey, E. F. (1987). Prevalence studies in schizophrenia. The British Journal of Psychiatry, 150(5), 598-608.

54. Jablensky, A. (1986). Epidemiology of schizophrenia: a European perspective. Schizophrenia bulletin, 12(1), 52-73.

55. Kramer, M. (1970). Problems in psychiatric epidemiology. Proceedings of the Royal Society of Medicine, 63(6), 553-562.

56. https://scholar.googleusercontent.com/scholar?q=cache:1sz4UyJITu0J:scholar.google.com

57. Jablensky, A. (1997). The 100-year epidemiology of schizophrenia. Schizophrenia research, 28(2-3), 111-125.

58. Torrey, E. F. (1987). Prevalence studies in schizophrenia. The British Journal of Psychiatry, 150(5), 598-608.

Jablensky, A. (1997). The 100-year epidemiology of schizophrenia. Schizophrenia research, 28(2-3), 111-125.

59. Kessler, R. C., Nelson, C. B., McGonagle, K. A., Liu, J., Swartz, M., & Blazer, D. G. (1996). Comorbidity of DSM–III–R major depressive disorder in the general population: results from the US National Comorbidity Survey. The British journal of psychiatry, 168(S30), 17-30.

60. Murphy, J. M., Laird, N. M., Monson, R. R., Sobol, A. M., & Leighton, A. H. (2000). Incidence of depression in the Stirling County Study: historical and comparative perspectives. Psychological Medicine, 30(3), 505-514.

61. Twenge, J. M., Gentile, B., DeWall, C. N., Ma, D., Lacefield, K., & Schurtz, D. R. (2010). Birth cohort increases in psychopathology among young Americans, 1938–2007: A cross-temporal meta-analysis of the MMPI. Clinical psychology review, 30(2), 145-154.

62. Twenge, J. M. (2000). The age of anxiety? The birth cohort change in anxiety and neuroticism, 1952–1993. Journal of personality and social psychology, 79(6), 1007.

63. Gray, P. (2011). The decline of play and the rise of psychopathology in children and adolescents. American journal of play, 3(4), 443-463.

64. Collishaw, S. (2015). Annual research review: secular trends in child and adolescent mental health. Journal of Child Psychology and Psychiatry, 56(3), 370-393.

65. Marks, S. V. (2015). Psychiatric knowledge on the Soviet periphery: mental health and disorder in East Germany and Czechoslovakia, 1948-1975 (Doctoral dissertation, UCL (University College London)).

66. https://ceskoslovenskapsychologie.cz/index.php/csps/article/download/65/22/357

Šikl, R., & Vobořil, D. (2020). Dějiny československé psychologie v údajích a číslech. Československá psychologie, 64(Suppl. 1), 3-42.

67. Gebhart, J. A. (1991). Trends in Mental Health Care in Czechoslovakia. International Journal of Mental Health, 20(4), 21-45.

68. Scull A. (2023). Rosenhan revisited: successful scientific fraud. History of psychiatry, 34(2), 180–195. https://doi.org/10.1177/0957154X221150878

69. O’Donohue, W., & Basterfield, C. (2025). How Do “Ugly Science” and “Dirty Science” Affect the Practice of Clinical Science?. International Journal of Clinical and Experimental Hypnosis, 73(3), 296-314.

70. Cottier, C. (2022, September 27). Serial killers have rapidly declined since the 1980s. Discover Magazine. https://www.discovermagazine.com/what-explains-the-decline-of-serial-killers-42052

71. Beam, J., & VanTheil, J. (2025). A Systematic Literature Review on Why Serial Killings, in the US, Declined from 1980 to.

72. Telles Correia, D. (2017). The concept of validity throughout the history of psychiatry. Journal of Evaluation in Clinical Practice, 23(5), 994-998.

73. Gray, P. (2011). The decline of play and the rise of psychopathology in children and adolescents. American journal of play, 3(4), 443-463.

74. Twenge, J. M., & Kasser, T. (2013). Generational changes in materialism and work centrality, 1976-2007: Associations with temporal changes in societal insecurity and materialistic role modeling. Personality and Social Psychology Bulletin, 39(7), 883-897.

75. Jaspers, E. D., & Pieters, R. G. (2016). Materialism across the life span: An age-period-cohort analysis. Journal of Personality and Social Psychology, 111(3), 451.

76. Teague, M. V., Storr, V. H., & Fike, R. (2020). Economic freedom and materialism: An empirical analysis. Constitutional Political Economy, 31(1), 1-44.

77. Dittmar, H., Bond, R., Hurst, M., & Kasser, T. (2014). The relationship between materialism and personal well-being: A meta-analysis. Journal of personality and social psychology, 107(5), 879.

78. Bradshaw, E. L., Conigrave, J. H., Steward, B. A., Ferber, K. A., Parker, P. D., & Ryan, R. M. (2023). A meta-analysis of the dark side of the American dream: Evidence for the universal wellness costs of prioritizing extrinsic over intrinsic goals. Journal of Personality and Social Psychology, 124(4), 873.

79. Morina, N., Meyer, T., McCarthy, P. A., Hoppen, T. H., & Schlechter, P. (2024). Evaluation of the scales for social comparison of appearance and social comparison of well-being. Journal of Personality Assessment, 106(5), 625-637.

80. Gray, P. (2011). The decline of play and the rise of psychopathology in children and adolescents. American journal of play, 3(4), 443-463.

81. Nowicki, S., Iles-Caven, Y., Gregory, S., Ellis, G., & Golding, J. (2017). The impact of prenatal parental locus of control on children’s psychological outcomes in infancy and early childhood: A prospective 5 year study. Frontiers in psychology, 8, 546.

82. Nowicki, S., Gregory, S., Ellis, G. L., Iles-Caven, Y., & Golding, J. (2018). Parental external locus of control in pregnancy is associated with subsequent teacher ratings of negative behavior in primary school: Findings from a British birth cohort. Frontiers in psychology, 9, 120.

83. Nowicki, S., Gregory, S., Ellis, G. L., Iles-Caven, Y., & Golding, J. (2018). The pattern of stability and change in parental locus of control over 6 years and teacher ratings of child behavior. Frontiers in Psychology, 9, 1427.

84. Mosing, M. A., Pedersen, N. L., Cesarini, D., Johannesson, M., Magnusson, P. K., Nakamura, J., Madison, G., & Ullén, F. (2012). Genetic and environmental influences on the relationship between flow proneness, locus of control and behavioral inhibition. PloS one, 7(11), e47958. https://doi.org/10.1371/journal.pone.0047958

85. Cheng, C., Cheung, S. F., Chio, J. H. M., & Chan, M. P. S. (2013). Cultural meaning of perceived control: a meta-analysis of locus of control and psychological symptoms across 18 cultural regions. Psychological bulletin, 139(1), 152.

86. Buecker, S., Mund, M., Chwastek, S., Sostmann, M., & Luhmann, M. (2021). Is loneliness in emerging adults increasing over time? A preregistered cross-temporal meta-analysis and systematic review. Psychological bulletin, 147(8), 787.

87. Mund, M., Maes, M., Drewke, P. M., Gutzeit, A., Jaki, I., & Qualter, P. (2023). Would the real loneliness please stand up? The validity of loneliness scores and the reliability of single-item scores. Assessment, 30(4), 1226-1248.

88. Snell, K. D. (2017). The rise of living alone and loneliness in history. Social History, 42(1), 2-28.

89. Twenge, J. M., Campbell, W. K., & Freeman, E. C. (2012). Generational differences in young adults’ life goals, concern for others, and civic orientation, 1966–2009. Journal of personality and social psychology, 102(5), 1045.

Twenge, J. M., Campbell, W. K., & Carter, N. T. (2014). Declines in trust in others and confidence in institutions among American adults and late adolescents, 1972–2012. Psychological science, 25(10), 1914-1923.

90. Twenge, J. M., Campbell, W. K., & Gentile, B. (2012). Changes in Pronoun Use in American Books and the Rise of Individualism, 1960-2008. Journal of Cross-Cultural Psychology, 44(3), 406-415.

91. Twenge, J. M., VanLandingham, H., & Campbell, W. K. (2017). The Seven Words You Can Never Say on Television: Increases in the Use of Swear Words in American Books, 1950-2008. SAGE Open, 7(3).

92. Huynh, A. C., & Grossmann, I. (2021). Rising ethnic diversity in the United States accompanies shifts toward an individualistic culture. Social Psychological and Personality Science, 12(7), 1316-1325.

93. Putnam, R. D. (2007). E pluribus unum: Diversity and community in the twenty‐first century the 2006 Johan Skytte Prize Lecture. Scandinavian political studies, 30(2), 137-174.

94. Twenge, J. M., Sherman, R. A., Exline, J. J., & Grubbs, J. B. (2016). Declines in American adults’ religious participation and beliefs, 1972-2014. Sage Open, 6(1), 2158244016638133.

Twenge, J. M., Exline, J. J., Grubbs, J. B., Sastry, R., & Campbell, W. K. (2015). Generational and time period differences in American adolescents’ religious orientation, 1966–2014. PloS one, 10(5), e0121454.

LiorLefineder@lefineder

Data from GSS reliten - strength of affiliation gssdataexplorer.norc.org/variables/298/… relig - religious preference gssdataexplorer.norc.org/variables/287/… attend - how often r attends religious services gssdataexplorer.norc.org/variables/294/… sprel-spouse's religious preference gssdataexplorer.norc.org/variables/348/…

12:31 AM · May 8, 2023 · 448 Views

---

3 Likes

95.

96. Marshall, L. (2026, April 8). Mental, physical illnesses often go hand in hand. Genetic study helps explain why. CU Boulder Today. https://www.colorado.edu/today/2026/04/08/mental-physical-illnesses-often-go-hand-hand-genetic-study-helps-explain-why

97. Švandová, L., Ptáček, R., Goetz, M., Marková, D., Vňuková, M., & Raboch, J. (2021). Duševní vývoj dětí s nízkou porodní hmotností. Ceská a Slovenská Psychiatrie, 117(2).

98. https://ourworldindata.org/child-mortality-in-the-past

99. Gale, C. R., Batty, G. D., Tynelius, P., Deary, I. J., & Rasmussen, F. (2010). Intelligence in early adulthood and subsequent hospitalization for mental disorders. Epidemiology, 21(1), 70-77.

100. Nordmo, M., Sunde, H. F., Kleppestø, T. H., Nordmo, M., Caspi, A., Moffitt, T. E., & Torvik, F. A. (2025). Cognitive abilities and educational attainment as antecedents of mental disorders: A total population study of males. Psychological science, 36(7), 499-513.

101. Fries, J., Oberleiter, S., Bodensteiner, F. A., Fries, N., & Pietschnig, J. (2025). Multilevel multiverse meta-analysis indicates lower IQ as a risk factor for physical and mental illness. Communications Psychology, 3(1), 74.